Chotěboř (aka Botěchoř), místo kdesi za mlhou tak hustou, že by se dala krájet i kdyby Rákosníček přestal hulit nekvalitní trávu, se minulý víkend opět stalo dějištěm Festivalu Fantazie Speciál. Každého, kdo by však na následujících řádcích očekával report, si dovolím přinejmenším neuspokojit, pokud ne přímo zklamat.
Každopádně jsem se v pátek hned po dvou pivech s takovými lehce divnými lidmi přidal ke skupině asi deseti strašlivě divných lidí, jež spojovalo diskusní fórum Lapiduch. Ne že bych mezi nimi snad měl co dělat, ale... no, možná trochu měl.
Jak jsem se dozvěděl až později, naše cesta byla oproti jiným velmi klidná, skoro až nudná. Těmi jinými mám na mysli Treiba a Verlaina, kteřížto přijeli druhého dne hned po absolvování Perunica festu. Myslím, že už tahle vědomost postačí většině lidí k tomu, aby si zbytek domyslela. Ve zkratce: alkohol a vlak jsou zlo, absolutní zlo, takové zlo, že je pak člověk rád, když během filmování vlaku zjistí, že ten vlak je jeho, a zjistí to včas, aby ho dohnal. A taky je rád, že i když vystoupí o dvě stanice a dvanáct kilometrů dřív, najde alespoň kolo, na kterém se může projet po nádraží a zabít tak hodinu do dalšího spoje. To naštěstí nebyl náš případ, my se tam dostali živí a zdraví. Takže stačilo projít městem duchů (všichni lidé se v obavách, co to zase přijede za individua, odstěhovali nebo zabarikádovali doma), podle hvězd se dostat až před močál a ten přejít, nedívaje se napravo ani nalevo, protože jinak by nás zlákala kdejaká zatoulaná Rusalka.
Asi každý tak nějak tuší, že i tento ročník probíhal ve znamení přednášek, projekcí, her a vůbec zvráceností všeho druhu. Jenže já se konečně povznesl na vyšší úroveň conaře a tohle všechno šlo jaksi kolem mě.
Tedy, všechno ne, to bych lhal. Dokonce jsem byl na dvou přednáškách, jedné o Startreku (když už mě jistá osoba na začátku zchladila tím, že mě měla za trekkieho) a pak o něčem, kde spousta lesbiček (respektive leseb, protože jak jedna moudrá, nalitá a ukecaná správně podotkla, neexistují žádní gayíčkové) zabíjí upíry.
Hned v pátek po příjezdu, registraci a vydýchání toho, že mě někdo považuje za trekkieho, jsem se konečně dozvěděl, co to znamená, když vás má admin vašeho domovského fóra „v merku“, ježto mě děsilo už dobrý týden.
Znamená to, že když už tato napůl božská bytost sestoupí k popelu a prachu země, u níž se lopotíme my, smrtelníci, čte si vaše příspěvky a narozdíl od jiných si až překvapivě velkou část jejich obsahu pamatuje. A to nebyla jediná divná věc pátečního večera. Tou další (když taktně pomlčím o tom, jak jedna milá slečna pila a pila, až musela vydávat) byla jistá metamorfóza výše zmíněného polobožského stvoření na smrtelníka, ovšem takového, jakého opravdu nepotkáte každý den.
Večer utekl jako děcko po prvním kari a za tu dobu se toho stihlo dost probrat, od obvyklého pavlačového klevetění, přes věštění budoucnosti až po hluboce filosofické úvahy o kvalitě rozmočeného rohlíku v česnečce a také o sdílení vlastností hráčů a jejich postav. Čistě informativně: ne, nešedivím, exclamation mark.
Noc se postupně chýlila k ránu, bla-bla-bla, šlo se spát.
V sobotu ráno jsem kromě dvou zmíněných přednášek viděl ještě kus animovaného filmu o býcích s vemeny, růžové myši maskované za kojota a o praseti se včelou v nose. Neptejte se proč. No a pak byla najednou neděle.
Nad Chotěboří se v sobotu chvíli po poledni zjevně vyskytla jakási časoprostorová anomálie. Ve zkratce – nějak se mi následujících patnáct hodin scvrklo do několika okamžiků, během nichž jsem nedělal vůbec nic, respektive vůbec nic, co by vás nějak mělo zajímat. Prozradím jen to, že to nemělo nic společného se záchranou ohrožených druhů mořských živočichů kolem Baltu, zato to celkem trefně vystihuje jeden z fishismů, jenž zde však v zájmu zachování serióznosti neuvedu. A taky abych to trochu zatemnil, samozřejmě.
Mimochodem – pořád ještě nechápu, proč ti blázniví vrátkaři strašili po sokolovně. A už mě to ani moc nezajímá, prostě je všechny sejmu, tak.
Nedělní ráno bylo mlhavé, ač jsem si brýle čistil opravdu důkladně. Chomáčky té bílé věci se vznášely nad blaty a vypadalo to, jako by někde uprostřed města vybuchla cementárna.
Po shlédnutí Simpsonových přišel čas k odjezdu. Na náměstí už bylo dokonce pár domorodců, kteří se opět změnili v lidi po probdělé noci ve formě vlkodlaka, a s despektem na nás koukala jen necelá polovina z nich. Vida, že první autobus připomíná svým obsahem krabičku sardinek, rozhodli jsme se počkat si půl hodiny na další v bláhové naději, že to snad bude lepší. Nebylo, ale přišli Treib s Verlainem, takže to čekání uteklo velmi rychle. Navíc nám mačkání v autobuse po dvou nocích v sokolovně tak nějak nevadilo.
Dorazil jsem domů a obětoval Freyovi a Freyje periodickou tabulku prvků za to, jak to dopadlo. Určitě se jim to bude hodit mnohem víc, než další mrtvé zvíře...
Pohjoinen tuuli
(aneb slibovaná doom metalová variace na Severní vítr)
Jdu odstavným pruhem se svým černým druhem
a ve vzduchu zavání mord.
Chmury se vrší a furt jenom prší
a vítr je na garde kord.
Noc kolem má oči a opilec močí
a mně se chce strašlivě spát.
Tak šlápnu do louže, a trávy, co klouže,
já nechci tu hodinu stát.
Vítr nad Zlínem je krutý, vnáší nám do srdcí splín,
jak na prsten v Ásgardu skutý dopadá stín na spící Zlín.
Kol tma jako v Helu a spousta bordelu
a já vůl si nevzal boken.
Vlk na měsíc vyje a kdo může, pije,
jen děti tu čumí z oken.
Zda bude můj osud mi přát jako dosud,
tak nikdy už nedojdu dom,
neb někde po cestě mě v kožené vestě
umlátí neznámý Rom.
Vítr nad Zlínem je krutý, vnáší nám do srdcí splín,
jak na prsten v Ásgardu skutý dopadá stín na spící Zlín.
Jdu odstavným pruhem se svým černým druhem
a ve vzduchu zavání mord.
Chmury se vrší a furt jenom prší
a vítr je na garde kord.
Noc kolem má oči a opilec močí
a mně se chce strašlivě spát.
Tak šlápnu do louže, a trávy, co klouže,
já nechci tu hodinu stát.
Vítr nad Zlínem je krutý, vnáší nám do srdcí splín,
jak na prsten v Ásgardu skutý dopadá stín na spící Zlín.
Kol tma jako v Helu a spousta bordelu
a já vůl si nevzal boken.
Vlk na měsíc vyje a kdo může, pije,
jen děti tu čumí z oken.
Zda bude můj osud mi přát jako dosud,
tak nikdy už nedojdu dom,
neb někde po cestě mě v kožené vestě
umlátí neznámý Rom.
Vítr nad Zlínem je krutý, vnáší nám do srdcí splín,
jak na prsten v Ásgardu skutý dopadá stín na spící Zlín.
Humppa, perkele!
Mám za sebou největší kulturní akci minimálně tohoto měsíce a pořád dýchám, což je výsledek vskutku uspokojivý, vzhledem k tomu, co se za ten necelý den stačilo všechno udát. Jaká kulturní akce že to byla? Do naší mrňavé a nechutně jižní zemičky zavítaly dvě kapely z Finska, jmenovitě Korpiklaani a Kivimetsän druidi. A protože víc hlav vypadá při headbangingu lépe, vzali s sebou do party ještě dvě své české sestry, Interitus a Silent Stream of Godless Elegy.
Z nějakého mně neznámého, leč jistě velmi zvráceného důvodu se celá akce konala až v dalekém Zlíně. To znamenalo vyrazit vlakem někdy kolem jedenácté, abychom tam byli s dostatečným předstihem, kdyby se úplnou náhodou stalo, že by naše drahé dráhy snad měly zpoždění.
Cesta do Mordoru (taky to bylo na východ a taky se nad ním stahovala černá mračna) ubíhala ve společnosti jednoho apatického smrťáka, těhotné paní, která do sebe za ty dvě hodiny dostala tolik jídla, co já za celý víkend, a družné studentky lesnictví na Vysoké škole zemědělské, jež neumí rozeznávat zvířecí bobky, zato toho věděla zhýrale mnoho o dřevě.
Dozvěděli jsme se tedy, proč jsou některé stromy očíslované a jak občas spáchají sebevraždu, Radim otevřel nastávající matce okurky (i ty zapila ovocným džusem) a Mordor už byl proklatě blízko.
Tolik dlouhovlasých, černě oděných individuí jsem v motoráku ještě nikdy neviděl, ale něco mi říká, že průvodčí byla zvyklá i na horší zjevy, vzhledem k tomu, že stejným vlakem jezdí na místo činu i účastníci Masters of Rock.
Se zhruba čtyřhodinovým předstihem jsme měli spoustu času na prohlídku toho nádherného města, kde lišky už dávno nedávají dobrou noc, protože emigrovaly do sousedního Mongolska, kde kachny disponují telepatickými schopnostmi a kde lidem zjevně strašně rychle rostou vlasy a prakticky netrpí žízní, což jsem odvodil z poměru kadeřnictví na hospody, který byl v námi prozkoumané oblasti seriózně 5:1.
Leč jeden sympatický podnik tam měli. Viper. Měli sice gramatickou chybu v názvu a já navíc nic prát nechtěl, nicméně pivo, to znamená ne Starobrno, čepovali a při vzpomínce na toho tamního utopence se mi spouští Pavlovův reflex, o servírce nemluvě.
Tři piva na tři hodiny je sice dost jižanský průměr, nicméně naším primárním cílem teď bylo zabít čas, nikoliv Let’s drink a sfárat se jak zákon káže. Čas byl zabit a my se přesunuli do cílové budovy, vedle níž parkoval podezřelý autobus s Ålandskou poznávací značkou.
Do začátku nicméně ještě pár desítek minut zbývalo, takže ty musely být též zabity.
Radim, v kotli ležící, spící
Jako první nastoupila na pódium česká doom metalová kapela Silent Stream of Godless Elegy. To jméno si zapamatujte, opakovat ho nebudu, zabírá to nechutně moc místa.
Před tím jsem je slyšel jednou, úplnou náhodou jsem v Noci s Andělem zaslechl jakési libé zvuky během přepínání televize po skončení Červeného trpaslíka. Čili jsem tušil, že mám čekat něco přinejmenším famózního. Nezklamali.
Ne že bych snad rozuměl víc jak třetině textu, přičemž polovinu toho zaslechnutého tvořil refrén „Slava, Slava!“, ale ani trochu mi to nevadilo.
Hvězdou vystoupení se pak z mého úhlu pohledu stali hráč na cosi jako violoncello a houslistka, v civilu mimochodem učitelka, která sice celou dobu působila naprosto seriózně a ke zbytku kapely se podobně jako Hittavainen vůbec nehlásila, ovšem ke konci i ona suverénně mávala hlavou, až se od těch zlatých vlasů odrážela barevná prasátka.
Prostředek se mi někam ztratil...
První Češi odešli, nahradili je první Finové. Kivimetsän Drudi, neboli Druid kamenného lesa. Pokud to člověk přeloží do angličtiny jako Druid of Stoned Forest, možná tím částečně odpoví na dotaz, proč se jmenují takhle divně, za to prostě může tráva.
O této tlupě jsem si již své myslel a nebylo to nic, čím by se měli chlubit. Každopádně tady už jsem přišel na to, v čem že je zakopán pes. Hudba parádní, oblečeni byli stylově do drátěných košil (tedy až na jednoho, co neměl košili žádnou, ale na toho jsem pochopitelně nekoukal), na obličeji válečné malůvky a jako jediní měli v sestavě i klávesy.
Tak co tam skřípalo? Za vším hledej ženu, nebo strašně moc chlastu, a tihle byli buď střízliví, nebo zvyklí. Ale té babě bych s chutí nabídl topinku s česnekem a pak jí vrazil dřevěný kůl do hlavy, protože to by bylo vysvobození pro celou kapelu. A to, že se v jednu chvíli sebrali a ji tam nechali zpívat samotnou, pánové, to vám fakt nezapomenu.
Během vystoupení by si cedulku Hvězdy zasloužil klávesák, nejen proto, že byl jediný, ale i pro svou vizáž Dartha Maula a pochopitelně kousky, jaké předváděl. Ale když bylo po všem, vylezl zpoza bicích člověk, kterého prostě nemůžu nezmínit. Vždycky jsem se divil, kde vznikají ty vtipy, že nejblbější lidi jsou kromě fotbalistů ještě bubeníci. Už to vím – někdo viděl tohohle. Měl totiž tak neuvěřitelně přiblblý výraz ve tváři, že i pytlík arašídů proti němu vypadal jako génius. Ale mlátilo mu to parádně, pak paličky hodil v dav a v přestavování scény pro další Čechy se angažoval jako ďas.
Tady prostředek pro změnu nebyl podstatný...
Těmi dalšími Čechy byli Interitus, kapela mně naprosto neznámá. Prezentovali se jako metalcore, ale hlavně, že jsou zdraví.
Tož pěkné to bylo, ale zase ne tolik, abych se po něčem od nich začal sápat. Možná proto, že mi tyhle skupiny maníků v černých kožených hadrech celkem dost splývají. I když growling šéfa těchhle byl velmi specifický, to se musí nechat.
I zde byli kandidáti na Hvězdu dva, leč ten druhý ji později shrábnul sám. Nic proti bubeníkovi, který po dvouminutovém zápase se šátkem s tímto seknul kamsi do rohu a nasadil si kšiltovku, ale na houslistu, u nějž Radim zpochybňoval vlastnictví občanského průkazu, vážně neměl ani v nejmenším. Tomu klučinovi, snad mi to označení promine, někdo prokopl housle a stejně hrál tak, že by se Šporcl hanbou oběsil na svém šátku. Dobře, možná ty housle nebyly prokopnuté, jenom lehce futuristické, každopádně jim chyběla jakákoliv výplň.
Všímáte si barevného sladění, že?
A pak to přišlo. Po krátké předehře, která spočívala v tom, že si předkapely sebraly svoje amatérská fidlátka včetně bubnů, jsem si poprvé všiml, že za bubny současnými stojí ještě cosi pod plachtou. To cosi byla bicí soustava, Shaman Drum, kterou sem pravděpodobně převezli v jednom kuse speciálním opancéřovaným náklaďákem. Paroží po stranách pochopitelně nechybělo a už brzy se uprostřed pódia objevil další sobí skalp, nezbytná to proprieta zlatého hřebu večera.
Korpiklaani napochodovali s očekávanou vervou a celou tu dobu nepolevili. Čekal jsem, že to bude banda Happy little boozerů a nezklamali mě ani v nejmenším, ba naopak. Z mého seznamu oblíbených kousků vynechali jenom Nordic Feast, Pellonpekko sice hráli, ale během něho jsem byl donucen se tak trochu porvat s jedním silně nalitým individuem, jehož hmotnost se dala za klidového stavu vyjádřit jako dvojnásobek té mojí. Zjevně jsem se mu nelíbil, asi jsem mu v minulém životě přejel psa či co, chytil mě zezadu za vlasy a pak se sápal po krku. Naštěstí vzhledem k jeho stavu nebyl zas takový problém vychýlit ho z rovnováhy, poslat za ním ránu a předat ho davu, který si ho ochotně přesměroval až směrem k jednomu bezpečákovi. Vyhodili ho, vrátil se, vyhodili ho, vrátil se. Dál jsem to nesledoval a ruka mě nebolela, buď jsem se netrefil, nebo ano, ale do tuku. Pravděpodobnost obého je velmi vysoká.
Ale zpátky ke Korpiklaanům. Vyhlašovat Hvězdu pochopitelně nemá význam, protože by si ji zasloužil každý. Jonne Järvelä předvedl svou superschopnost hrát na kytaru, zpívat k tomu kulometnou salvu Tervaskanta, kouřit a místo nádechů upíjet z připravené plechovky českého Beer, beer. Hittavainen se údajně usmál dvakrát. Poprvé jsem ho neviděl, podruhé, když si během návratu na přídavek nesl známou plechovku, už ano. Velmi nezvyklé. Oba kytaristé pobíhali jako praví hospodští burani po pódiu, vypadalo to skoro jako Pixies Dance, a místy zvolali nějaké to perkele nebo zaskočili ve zpěvu za Jonneho, když ten zrovna doplňoval tekutiny. Matsona jsem za celou dobu neviděl ani jednou, zato slyšet ho bylo pekelně.
Skončili ještě daleko Before the morning sun, a na nás tak čekalo zhruba pět hodin do prvního vlaku. Možná mě tím elánem nakazili, každopádně jsme vyrazili vstříc Misty fields kolem Zlína, abychom se skrz ně dostali někam k Otrokovicím, když už máme tolik času.
Kdo najde Matsona, má bod
A to je kapitola sama o sobě, která mě inspirovala k sepsání lehce doom metalové variace na Severní vítr, ale ten až zvlášť.
Protože hlavním orientačním bodem nám byla železniční trať, vydali jsme se stírat rosu na kolejích. To byl velmi špatný nápad.
Když jsme tamtudy jeli za dne, vůbec jsem si nevšiml, jakým hrůzným komplexem projíždíme. Po levé straně se táhla dlouhá opuštěná socialistická budova, kolem níž se rozléhaly zvuky klapajícího psacího stroje, jak skřípal pod rukama kostlivce, co tam po nocích dělává účetnictví. Na straně pravé pak stála opuštěná fabrika na sovětské ruční mlýnky, pračky a granáty. To všechno stavěli z plechů a hromad uhlí, které tam dosud leželo netknuté, houpající se viselec dodával prostředí vyloženě přátelskou atmosféru. Pozvání na čaj jsme zdvořile odmítli a šli dál, střídavě po kamení, pražcích a trávě.
Tu náhle po levé straně budova skončila a v mlze se zjevila silnice, kteroužto jsme použili jako substituci za koleje, neboť stírat rosu už docela sálo. Po silnici se kyvadlově pohybovaly dva taxíky, ale naši pozornost upoutala autobusová zastávka.
Dle jízdního řádu (tož to som fakt netušil, že v Zlíně majió trolejby) měla osmikilometrová cesta trvat asi dvacet minut. A protože městská doprava začala jezdit až za hodinu, zahájili jsme přibližovací manévr po svých.
Po mokrém asfaltu, po mokré trávě, po mokrém štěrku, to vše se v náhodných intervalech náhodně střídalo. Blikající semafory v dálce, vyjící vlkodlaci až moc blízko a funící ježek přímo pod nohama a Viima jako prase, to všechno působilo děsivě atmosféricky. Ale na Running with wolves nějak nebyla nálada.
Tímhle prostředím jsme ušli čtyři kilometry, do půlky trasy trolejbudu. Netrvalo dlouho a jedna tato příšera si pro nás přijela. Mimochodem – pozor na automaty na jízdenky, chovám podezření, že v nich přebývá nějaká mimozemská forma života, čemuž nasvědčují zvuky krabicí vydávané. Rozhodně do té piksly nemlaťte, ať nezpůsobíte válku světů.
Elektrický bus nás sice dovezl na nádraží v Otrokovicích, ale stále o notnou dobu dříve, než odjížděl první vlak, navíc čekárna byla zavřená a venku taková zima, že i já si oblékl bundu.
Kupodivu i ve dvě ráno se dá najít otevřený podnik. Kupodivu vám v něm i uvaří čaj a nejspíš tam mají i nějaký přístroj na dilataci času, takže tam ubíhá podstatně rychleji.
Vzhledem k tomu, že jsme byli vlastníky kilometrově neomezené jízdenky, rozhodl Radim, že využijeme vlaku jedoucího asi o hodinu dřív. Sice jel na druhou stranu, opět přes Zlín do Vizovic, ale pak se vracel. A taky nám málem ujel, protože jsem onu úžasnou jízdenku asi pět minut hledal, načež se ukázalo, že ji má on.
Průvodčí jsme tímto kouskem lehce rozhodili, ale nakonec pochopila a ani nás v končené stanici nevyhodila. Ne že by snad měla šanci.
Vlakové nádraží Zlín střed jsme tedy minuli již počtvrté a dokonce i stihli rychlík na Prahu, kde nám podezřele milý průvodčí oznámil radostnou novinu, sice že v Přerově s největší pravděpodobností nastoupí tlupa ortodoxních uctívačů fanatického fotbalu, takzvaných Baníkovců (aka Veriset Äpärät), pyčo. Radim tedy skryl výsostné znaky strany, kterou podporuje a jejíž program se příliš neshoduje s tím jejich, a v Přerově s napětím vyčkával, jestli opravdu nastoupí.
Už to vypadalo, že se průvodčí jen lehce zmýlil, ale to by nesměly platit zákony pana Murphyho. Ano, přišli, a přišlo jich hodně. Seděli ve vedlejším vagóně a i tak je bylo slyšet, naštěstí jenom to.
Živý a zdravý jsem se Under the Sun dopotácel domů a s pocity Journey mana počal dospávat předchozích čtyřiadvacet hodin...
Takaperin takaisin
Zločinci se prý vrací na místo činu. Tak jsem se vrátil taky.
Přesněji řečeno, vrátil jsem se tam, kde jsem strávil podstatnou část předchozích čtyř let. Na onom gymnáziu kdesi v Libni totiž otevřeli dveře. Nikoliv aby vyvětrali, nýbrž aby lapili duše těch, co se tam přijdou podívat.
Dokodrcal jsem se tam zhruba v polovině a to přes to, že jsem na přednášce o principech operačních systémů přese všechny vyhlídky neusnul. Tedy ne na jejím konci, v průběhu mě pochopitelně hned několik mikrospánků přemohlo.
Vcházím na dvůr za fanfár sbíječky a nevidím jedinou živou duši. Z oblohy se snáší žluté listí, školníkova mutantní doga vyje na zapadající slunce, kolem mrtvoly u její misky se zvedá oblak zelenkavých masařek a vůbec to tam vypadá dost děsivě. Jako bych odešel teprve včera.
Vejdu tedy do budovy, obdržím od lehce znuděných studentů hlídajících dveře papír s informacemi, jenže se od toho, se kterým jsem tam před rokem pobíhal já, liší jen v detailech, a vydávám se hledávat bývalé spolužáky, kteří by tu dle mých dedukcí měli být. Error 404...
Tedy ne úplně, jeden tam byl. Krycím jménem „Hošík v kvádru“ ho nikdo neoznačil. Možná proto, že si to prostě nikdo nedovolil, možná proto, že neměl kvádro.
Vypravili jsme se tedy na rekognoskaci terénu, abychom zjistili, jak se to tam změnilo. Zvenku vypadala budova nedotčená, předpokládal jsem tedy, že vnitřek na tom bude podobně.
Jenže to byla dedukce naprosto mylná a povrchní, uvnitř se změnilo mnohé. Od detailů jako přestavba jídelny a evidentní zkvalitnění menáže až po věci takového kalibru, jako třeba květináče s živými rostlinami skoro v každé třídě.
To jsem zjistil během důkladné inspekce ve všech třídách, přičemž jsem na každou lichou tabuli napsal „Byl jsem tu, Olda,“ (sudé obstarával David aka Hošík v kvádru) aby ani dnešní mladá generace nezapomněla na tohoto nejlegendárnějšího žáka naší školy, kterého sice nikdy nikdo neviděl, leč kolují o něm zvěsti vskutku nadpřirozené. Tyto zvěsti se předávaly z generace na generaci pomocí nážidelních fresek (když jsou na židlích, sotva můžou být nástěnné), ovšem s modernizací školy začaly staré židle s freskami mizet a nahradily je židle nové, na nichž se údajně nedá houpat, s důrazem na slovíčko údajně.
V jedné ze tříd jsem navíc našel toto a nedalo mi, abych to nezdokumentoval:
Inspekce byla tedy dokončena, menší recese též, přišel čas na obšťastnění našich bývalých profesorů naší současnou přítomností.
Stejně jako loni, i letos podávala trojice složená ze dvou zástupců ředitele a jednoho tělocvikáře a výchovného poradce v jedné osobě zdrcující výklad všem potenciálním zájemcům. Stejně jako loni, i letos odcházeli z nové jídelny lehce nazelenalí. Trochu jsme jim to snad zpříjemnili menším fraškovým vystoupením, ale to nebyl náš záměr, naopak to jistě plánovali oni.
Jakmile jsme totiž nakoukli do jídelny, jen tak, aby si nás oba zástupci tak trochu všimli (opravdu si všimli, mimochodem), zaslechli jsme, kterak ten třetí s hrdostí tělocvikářům vlastní vypráví, že loni se z tohoto gymnázia dokonce dostalo osm lidí na Jadernou fakultu ČVUT. Chápu, že návštěvníci se tomu nesmáli, ale my, znalí pravdy, že tam berou úplně každého kromě mě, jsme prostě nemohli zůstat zticha a na nohou.
Živí a zdraví jsme se asi po pěti minutách vymotali ven jen s lehčí žaludeční křečí, přičemž naše řady posílil další bývalý člen komanda 4.D, krycí jméno „Čtyřmetrovej“ nepadlo ani v jeho případě.
Profesorů, kteří nás učili, tam mnoho nebylo, leč o to zvědavější byli. Fakt mi dělalo problémy přiznat se čtyřikrát po sobě, kam že jsem se to nějakým šíleným omylem dostal, přičemž jednou jsem to musel říct učiteli na fyziku, který mimochodem odešel chvíli před námi, a učitelce na matematiku, která mimochodem před čtyřiceti lety na matfyzu promovala.
Za sílícího soumraku jsme se rozloučili a odešli. Na dotaz jedné ze studentek, zda se tedy budu ucházet o přijetí, jsem bez váhání odpověděl souhlasně.
Teď by byla asi vhodná chvíle začít vést sentimentální kecy, jak rád bych vrátil čas zase někam do třeťáku, kdy člověk chodil do školy prostě kvůli lidem, ne kvůli nějakým zásadním poznáním nebo snad kvůli tomu, aby někomu předvedl, co se doma naučil, to znamená nic. Na dobu, kdy jsem mohl vstávat o půl osmé a na osmou být ve škole, kdy jsem nějak přetrpěl i ten tělocvik s výchovným poradcem od sedmi, kdy jsme společně nadávali na příšerné obědy, i když to nebylo zlé, kdy jsme ukrývali křídy do nejrůznějších dutin, z nichž mnohé tam ještě jsou, a o přestávkách a volných hodinách po sobě házeli vším od hopíků přes učebnice a židle po sebe samé. Na čtyři roky života, které utekly jako pod bičem hodně vzteklého otrokáře, a každému něco daly a něco vzaly.
Ale na sentimentální kecy já nejsem, takže popojedem...
Přesněji řečeno, vrátil jsem se tam, kde jsem strávil podstatnou část předchozích čtyř let. Na onom gymnáziu kdesi v Libni totiž otevřeli dveře. Nikoliv aby vyvětrali, nýbrž aby lapili duše těch, co se tam přijdou podívat.
Dokodrcal jsem se tam zhruba v polovině a to přes to, že jsem na přednášce o principech operačních systémů přese všechny vyhlídky neusnul. Tedy ne na jejím konci, v průběhu mě pochopitelně hned několik mikrospánků přemohlo.
Vcházím na dvůr za fanfár sbíječky a nevidím jedinou živou duši. Z oblohy se snáší žluté listí, školníkova mutantní doga vyje na zapadající slunce, kolem mrtvoly u její misky se zvedá oblak zelenkavých masařek a vůbec to tam vypadá dost děsivě. Jako bych odešel teprve včera.
Vejdu tedy do budovy, obdržím od lehce znuděných studentů hlídajících dveře papír s informacemi, jenže se od toho, se kterým jsem tam před rokem pobíhal já, liší jen v detailech, a vydávám se hledávat bývalé spolužáky, kteří by tu dle mých dedukcí měli být. Error 404...
Tedy ne úplně, jeden tam byl. Krycím jménem „Hošík v kvádru“ ho nikdo neoznačil. Možná proto, že si to prostě nikdo nedovolil, možná proto, že neměl kvádro.
Vypravili jsme se tedy na rekognoskaci terénu, abychom zjistili, jak se to tam změnilo. Zvenku vypadala budova nedotčená, předpokládal jsem tedy, že vnitřek na tom bude podobně.
Jenže to byla dedukce naprosto mylná a povrchní, uvnitř se změnilo mnohé. Od detailů jako přestavba jídelny a evidentní zkvalitnění menáže až po věci takového kalibru, jako třeba květináče s živými rostlinami skoro v každé třídě.
To jsem zjistil během důkladné inspekce ve všech třídách, přičemž jsem na každou lichou tabuli napsal „Byl jsem tu, Olda,“ (sudé obstarával David aka Hošík v kvádru) aby ani dnešní mladá generace nezapomněla na tohoto nejlegendárnějšího žáka naší školy, kterého sice nikdy nikdo neviděl, leč kolují o něm zvěsti vskutku nadpřirozené. Tyto zvěsti se předávaly z generace na generaci pomocí nážidelních fresek (když jsou na židlích, sotva můžou být nástěnné), ovšem s modernizací školy začaly staré židle s freskami mizet a nahradily je židle nové, na nichž se údajně nedá houpat, s důrazem na slovíčko údajně.
V jedné ze tříd jsem navíc našel toto a nedalo mi, abych to nezdokumentoval:
Inspekce byla tedy dokončena, menší recese též, přišel čas na obšťastnění našich bývalých profesorů naší současnou přítomností.
Stejně jako loni, i letos podávala trojice složená ze dvou zástupců ředitele a jednoho tělocvikáře a výchovného poradce v jedné osobě zdrcující výklad všem potenciálním zájemcům. Stejně jako loni, i letos odcházeli z nové jídelny lehce nazelenalí. Trochu jsme jim to snad zpříjemnili menším fraškovým vystoupením, ale to nebyl náš záměr, naopak to jistě plánovali oni.
Jakmile jsme totiž nakoukli do jídelny, jen tak, aby si nás oba zástupci tak trochu všimli (opravdu si všimli, mimochodem), zaslechli jsme, kterak ten třetí s hrdostí tělocvikářům vlastní vypráví, že loni se z tohoto gymnázia dokonce dostalo osm lidí na Jadernou fakultu ČVUT. Chápu, že návštěvníci se tomu nesmáli, ale my, znalí pravdy, že tam berou úplně každého kromě mě, jsme prostě nemohli zůstat zticha a na nohou.
Živí a zdraví jsme se asi po pěti minutách vymotali ven jen s lehčí žaludeční křečí, přičemž naše řady posílil další bývalý člen komanda 4.D, krycí jméno „Čtyřmetrovej“ nepadlo ani v jeho případě.
Profesorů, kteří nás učili, tam mnoho nebylo, leč o to zvědavější byli. Fakt mi dělalo problémy přiznat se čtyřikrát po sobě, kam že jsem se to nějakým šíleným omylem dostal, přičemž jednou jsem to musel říct učiteli na fyziku, který mimochodem odešel chvíli před námi, a učitelce na matematiku, která mimochodem před čtyřiceti lety na matfyzu promovala.
Za sílícího soumraku jsme se rozloučili a odešli. Na dotaz jedné ze studentek, zda se tedy budu ucházet o přijetí, jsem bez váhání odpověděl souhlasně.
Teď by byla asi vhodná chvíle začít vést sentimentální kecy, jak rád bych vrátil čas zase někam do třeťáku, kdy člověk chodil do školy prostě kvůli lidem, ne kvůli nějakým zásadním poznáním nebo snad kvůli tomu, aby někomu předvedl, co se doma naučil, to znamená nic. Na dobu, kdy jsem mohl vstávat o půl osmé a na osmou být ve škole, kdy jsem nějak přetrpěl i ten tělocvik s výchovným poradcem od sedmi, kdy jsme společně nadávali na příšerné obědy, i když to nebylo zlé, kdy jsme ukrývali křídy do nejrůznějších dutin, z nichž mnohé tam ještě jsou, a o přestávkách a volných hodinách po sobě házeli vším od hopíků přes učebnice a židle po sebe samé. Na čtyři roky života, které utekly jako pod bičem hodně vzteklého otrokáře, a každému něco daly a něco vzaly.
Ale na sentimentální kecy já nejsem, takže popojedem...
Chuck Norris pitää judosta
Jůdo.
První lekce téhle šílenosti je za mnou. Hodina a půl čisté akce, jíž předcházela necelá hodina nasazování čoček a opět necelá hodina cesty. Nestálo to za to...
Naštěstí přišel nejobtížnější prvek celého cvičení hned na úvod a bylo jím oblečení se do kimona metodou pokus omyl. Do kimona, které prostě není stavěné na mojí tělesnou konstrukci, takže obi jsem si kolem pasu musel omotat třikrát a ani pak to nedělalo moc dobrotu.
Sensei (možná se tomu tady tak neříká, ale Loki to vezmi) vypadá z profilu jako ten chlápek v Hvězdné pěchotě, co měl snad všechny končetiny umělé. Tenhle možná taky, jen to dobře maskuje. A učil nás padat.
Toshiue Sensei, arigato, za to, že jsem se to částečně naučil už tenkrát během docházení na aikido. To byla totiž nepředstavitelná výhoda, hlavně na začátku, kdy jsem víceméně nechtěně přeskočil z normálních kotoulů rovnou na parakotouly. Navíc jsem měl čas přemýšlet trochu hlouběji nad tím, co říkal, nemusel jsem se tolik věnovat přímo technice. Takže už mám pár teorií, čili popojedem. Popojedem zpátky k nadpisu...
Možná to tak nevypadá, ale je to pravda. Má rád jůdo, protože je to způsob, jakým buď protivníka zabít jím samotným, nebo zemřít vyčerpáním. A protože Chuck Norris nemůže umřít, je jasné, že má v tomto sportu nezanedbatelnou výhodu.
Výraz sport je v tuto chvíli třeba předefinovat. V tomto případě se nejedná o strašlivou pitomost oslavující rychlé trouby, nýbrž substituci používanou odvykajícími rekordmany Tekkenu. Protože pojem bojové umění se na jůdo vážně aplikovat nedá, stačí si ho porovnat například s aikidem.
V aikidu člověk spoléhá na to, že útočník bude dotírat až do svého sladkého konce. Což útočníci většinou dělají, protože to mají v popisu práce. A vy díky několika šikovným trikům využijete jejich vlastní sílu k tomu, abyste ho dostali na zem a nemusíte do něj jedinkrát praštit. Jinými slovy: čím je silnější, tím hůř pro něj. Už jenom ta filosofie je parádní, co teprve pak praxe od ní odvozená, a to ani nemusíte mít 7. dan jako Steven Seagal.
V jůdu se proti sobě postavíte a přeměříte si toho druhého. Takže už v téhle fázi je to venku v divočině úplně nepoužitelné. Pak začne samotný „boj“, ne nepodobný tenisu. Prostě se jeden druhého snažíte utahat a pak mu některým z chvatů ukázat, že jste prostě lepší. Z toho mimo jiné plyne, že spoléháte na to, že se nepřítel v jistou dobu vzdá. O nevýhodách tohoto snad nemusím dlouze referovat.
Sečteno a podtrženo si zatím dovolím tvrdit, že jsem se v tomhle sportu dost zklamal. Kam se hrabe na celkem neznámé aikido s jeho filosofií, technikami a v neposlední řadě zbraněmi, o kterých si tady můžu nechat zdát, perkele, perkele, ještě jednou perkele. Útěchou mi může být jediné – pokud zemřu, místo na Valhale mám jisté.
První lekce téhle šílenosti je za mnou. Hodina a půl čisté akce, jíž předcházela necelá hodina nasazování čoček a opět necelá hodina cesty. Nestálo to za to...
Naštěstí přišel nejobtížnější prvek celého cvičení hned na úvod a bylo jím oblečení se do kimona metodou pokus omyl. Do kimona, které prostě není stavěné na mojí tělesnou konstrukci, takže obi jsem si kolem pasu musel omotat třikrát a ani pak to nedělalo moc dobrotu.
Sensei (možná se tomu tady tak neříká, ale Loki to vezmi) vypadá z profilu jako ten chlápek v Hvězdné pěchotě, co měl snad všechny končetiny umělé. Tenhle možná taky, jen to dobře maskuje. A učil nás padat.
Toshiue Sensei, arigato, za to, že jsem se to částečně naučil už tenkrát během docházení na aikido. To byla totiž nepředstavitelná výhoda, hlavně na začátku, kdy jsem víceméně nechtěně přeskočil z normálních kotoulů rovnou na parakotouly. Navíc jsem měl čas přemýšlet trochu hlouběji nad tím, co říkal, nemusel jsem se tolik věnovat přímo technice. Takže už mám pár teorií, čili popojedem. Popojedem zpátky k nadpisu...
Možná to tak nevypadá, ale je to pravda. Má rád jůdo, protože je to způsob, jakým buď protivníka zabít jím samotným, nebo zemřít vyčerpáním. A protože Chuck Norris nemůže umřít, je jasné, že má v tomto sportu nezanedbatelnou výhodu.
Výraz sport je v tuto chvíli třeba předefinovat. V tomto případě se nejedná o strašlivou pitomost oslavující rychlé trouby, nýbrž substituci používanou odvykajícími rekordmany Tekkenu. Protože pojem bojové umění se na jůdo vážně aplikovat nedá, stačí si ho porovnat například s aikidem.
V aikidu člověk spoléhá na to, že útočník bude dotírat až do svého sladkého konce. Což útočníci většinou dělají, protože to mají v popisu práce. A vy díky několika šikovným trikům využijete jejich vlastní sílu k tomu, abyste ho dostali na zem a nemusíte do něj jedinkrát praštit. Jinými slovy: čím je silnější, tím hůř pro něj. Už jenom ta filosofie je parádní, co teprve pak praxe od ní odvozená, a to ani nemusíte mít 7. dan jako Steven Seagal.
V jůdu se proti sobě postavíte a přeměříte si toho druhého. Takže už v téhle fázi je to venku v divočině úplně nepoužitelné. Pak začne samotný „boj“, ne nepodobný tenisu. Prostě se jeden druhého snažíte utahat a pak mu některým z chvatů ukázat, že jste prostě lepší. Z toho mimo jiné plyne, že spoléháte na to, že se nepřítel v jistou dobu vzdá. O nevýhodách tohoto snad nemusím dlouze referovat.
Sečteno a podtrženo si zatím dovolím tvrdit, že jsem se v tomhle sportu dost zklamal. Kam se hrabe na celkem neznámé aikido s jeho filosofií, technikami a v neposlední řadě zbraněmi, o kterých si tady můžu nechat zdát, perkele, perkele, ještě jednou perkele. Útěchou mi může být jediné – pokud zemřu, místo na Valhale mám jisté.
Metsola, kolmas runo
Trvá zima, vítr skučí, z nebes sníh se snáší,
jenom moře teskně hučí za vesničkou naší,
na obzoru hory září nad korunou dubu,
pod nímž sedí muži staří, rokují v tu dobu.
Kněz Njördův jim předsedá, ostatní se ptají,
proč se zima nezvedá a zůstává v kraji,
proč nadále tu vládne mráz a tma je jako v noci,
proč osiřela bobrů hráz a z lesa zmizli vlci.
Dýmku svoji nacpal trávou, ještě že je suchá,
cestuje mu kouř již hlavou, záhy spatří ducha.
Přišel druhý, poté tři, skučí, kvílí, občas řvou,
nechodí, jsou v povětří, na poradu druhy zvou.
„Duchové skal, vod a luhů, opusťte teď bohů hrad,
přeběhněte přes tu duhu, potřebuji vašich rad,
jak dál přežít krušné chvíle, jak se léta dočkat zas,
a kdy přejdou mraky bílé, jež sem Skadi žene hlas?“
Kolem ohně tančí sbor duchů a jim podobných,
i z dálky je slyšet chór jejich hlasů hromových.
Vzduchem se tu honí duši, chechtají se, víří sníh,
mrznou z toho lidem uši, do nichž leze duchů smích.
Nezdá se, že přišli sem zodpovídat dotazy,
místo toho si na zem kreslí z ledu obrazy,
ignorují starších kruh, rozfoukali ohniště,
pak začal je klidnit duch, ať zbude něco na příště.
„Duchové skal, vod a luhů, opusťte teď bohů hrad,
přeběhněte přes tu duhu, potřebuji vašich rad,
jak dál přežít krušné chvíle, jak se léta dočkat zas,
a kdy přejdou mraky bílé, jež sem Skadi žene hlas?“
Kněz si oči rukou kryje, očekává konec svůj,
náčelník dost sprostě kleje, nevzdává se stůj co stůj,
popadl zbraň, sekeru, sáhl po svých silách,
když pohlédl k severu, krev mu ztuhla v žilách.
Vyšlo slunce, po půl roce, Sunna zpět ho vrátila,
po tak dlouhé odmlce zem se světlem zalila,
duchové už brali roha, svit jim duše bořil,
a kněz říká „ach pro boha, co já to zas kouřil?“
jenom moře teskně hučí za vesničkou naší,
na obzoru hory září nad korunou dubu,
pod nímž sedí muži staří, rokují v tu dobu.
Kněz Njördův jim předsedá, ostatní se ptají,
proč se zima nezvedá a zůstává v kraji,
proč nadále tu vládne mráz a tma je jako v noci,
proč osiřela bobrů hráz a z lesa zmizli vlci.
Dýmku svoji nacpal trávou, ještě že je suchá,
cestuje mu kouř již hlavou, záhy spatří ducha.
Přišel druhý, poté tři, skučí, kvílí, občas řvou,
nechodí, jsou v povětří, na poradu druhy zvou.
„Duchové skal, vod a luhů, opusťte teď bohů hrad,
přeběhněte přes tu duhu, potřebuji vašich rad,
jak dál přežít krušné chvíle, jak se léta dočkat zas,
a kdy přejdou mraky bílé, jež sem Skadi žene hlas?“
Kolem ohně tančí sbor duchů a jim podobných,
i z dálky je slyšet chór jejich hlasů hromových.
Vzduchem se tu honí duši, chechtají se, víří sníh,
mrznou z toho lidem uši, do nichž leze duchů smích.
Nezdá se, že přišli sem zodpovídat dotazy,
místo toho si na zem kreslí z ledu obrazy,
ignorují starších kruh, rozfoukali ohniště,
pak začal je klidnit duch, ať zbude něco na příště.
„Duchové skal, vod a luhů, opusťte teď bohů hrad,
přeběhněte přes tu duhu, potřebuji vašich rad,
jak dál přežít krušné chvíle, jak se léta dočkat zas,
a kdy přejdou mraky bílé, jež sem Skadi žene hlas?“
Kněz si oči rukou kryje, očekává konec svůj,
náčelník dost sprostě kleje, nevzdává se stůj co stůj,
popadl zbraň, sekeru, sáhl po svých silách,
když pohlédl k severu, krev mu ztuhla v žilách.
Vyšlo slunce, po půl roce, Sunna zpět ho vrátila,
po tak dlouhé odmlce zem se světlem zalila,
duchové už brali roha, svit jim duše bořil,
a kněz říká „ach pro boha, co já to zas kouřil?“
Ylioppillaan kärsimys
První týden je za mnou, hurá, je čas na bilancování.
Začalo to tak nenápadně, jako všechny týdny ve všech měsících všech let. Pondělkem.
Už ráno toho dne jsem si vyhledal spojení do cílové stanice, to jest na Malou Stranu. Proč taky spěchat, když první přednáška, respektive první whatever, začínala až před půl jednou, že?
Dojel jsem tedy na určenou zastávku (tou nejotravněji pištějící tramvají, jaká se snad v Praze dá najít), dokonce s několikaminutovou rezervou, a pak spustil algoritmus na vyhledání cílové budovy. Ten spočíval v prostém lokalizování skupiny divných lidí, spočítání jejich kursu a zadání tohoto kursu do mého palubního počítače. Výsledek předčil všechna očekávání, ovšem pravdou zůstává, že od zastávky tramvaje bylo vchod do budovy vidět a vzdálenost byla menší jak padesát metrů.
Orientace uvnitř již byla složitější, neboť divných lidí tam proudily davy ve všech směrech. Plán budovy naštěstí visí na velmi přijatelném místě, tudíž jsem aktivoval supersmysly orientačního běžce a během pár sekund stál před inkriminovanou učebnou.
Drobný nedostatek, spočívající v tom, že jsme ještě neměli co procvičovat, vyřešil cvičící celkem předvídatelně. Prostě nám zadal spoustu velmi zábavných a velmi vtipných logických hádanek, v nichž většinou figurovala šachovnice, hrací kámen a spousta problémů, které ten kámen měl. Nakonec jsme tedy chudáčka koníčka nějak na tu druhou stranu dostali a mohli se posunout o úroveň výš.
Doslova, protože následovala přednáška z matematické analýzy v místnosti o patro výše. Profesora jsem kódově označil „Kelso“. Proč? Tváří se jako Mílius, ale člověk z něj stejně podvědomě vycítí sálající zlo, které nakumuloval léty strávenými tímhle zlým předmětem. Třicet minut po začátku začínám přemýšlet, co tam perkele dělám, a se zájmem pozoruji jeho styl mazání tabule.
Ale přežil jsem a dokonce se pak už ani nemusel přesouvat, neboť úvod do programování přišel za námi. Tedy, profesor, co ho měl zahájit. Jeho algoritmus pro mazání tabule byl podstatně sofistikovanější, to se musí nechat. Za zachování lineární asymptotické složitosti se mu během prakticky stejného času podařilo tabuli smazat podstatně kvalitněji. Dokonce dostal příležitost demonstrovat operativní řešení hardwarových problémů s projektorem. Jaksi se zasekl (projektor), takže nešlo upravovat šířku zobrazované plochy. Pokud byl promítaný papír s poznámkami položen klasicky (to jest delší osa papíru svírala s hranou přístroje blíže k promítači pravý úhel), zobrazila se na stěně zhruba polovina zamýšleného textu. Otočení papíru o devadesát stupňů pomohlo jen mírně, stále nebyla vidět zhruba třetina. Jako ideální se pak ukázala diagonála, na niž se vešel pohodlně prakticky celý řádek.
Po průchodu bludiště, zabití minotaura a vůbec samých děsivě vtipných taškařicích zazněl imaginární zvonec a hodny byl konec. Celého dne byl konec, takže jsem si sebral svých pět švestek a vypravil se na odyseu domů, vstřebávat data a hlavně spát.
Výhoda úterního přesunu spočívala v tom, že cílovou budovu už jsem dříve navštívil dvakrát. Poprvé s přihláškou a podruhé s tou samou přihláškou, protože poprvé jsem tradičně přijel pozdě. Cvičení z matematické analýzy se ukázalo býti trochu menším zlem než přednáška samotná, ale asi to bylo hlavně tím, že limity posloupností už jsem tak nějak uměl a při pohledu na ty příklady na mě šly jen lehké mdloby.
Tímto cvičením jsem si paradoxně odbyl půlku celodenního programu. Ovšem pouze co do délky.
Na angličtinu jsem se vypravil pro jistotu s podstatně větším náskokem. V Tróji, kde má Kabinet jazykové přípravy svou základnu, je totiž objektů několik a já správně tušil nějaké komplikace.
Zcela intuitivně jsem se dostal přímo do nejpodezřelejší z pěti budov, kterou jsem pokládal za správnou. Sice měla na štítu písmeno V a já hledal místnost T, ale to mi vůbec nevadilo. Člověk na vrátnici mě očividně považoval za bludného Holanďana, tudíž se mě jako jediného zeptal, kam že to jdu. Načež mě ten truhlík truhlíkovitá poslal do vedlejší budovy. A protože babička a vrátný mají vždycky pravdu, já truhlík truhlíkovitá ho poslechl.
Nejen že v cílové budově žádná místnost s poetickým označením T263 nebyla, ještě jsem musel ustát těch pár pobavených pohledů od čvuťáků, kteří tam mají hnízdo.
Naštěstí jsem venku potkal pár divných lidí, kteří očividně mířili stejným směrem. Na takovouto skupinu už si vrátný netroufl, dostalo se mu ode mne ošklivého pohledu a nahoře na nástěnce visela jedna taková celkem vtipná cedulka. Na ní se psalo zhruba to, že čtyři místnosti označené písmenem V (jako všechny v budově V) budou přejmenovány na T a změní se i jejich čísla, aby to nebylo tak úplně jednoduché. Leč byli jsme v cíli.
Angličtinář se představil jako Steve, i když s tím Wraithem toho tedy moc společného neměl, a do Čech se přiženil a žije tu už deset let. To bylo vidět, dokázal totiž doplnit správně všechny čárky a háčky nad název obchodního domu Cerna labut během necelých dvou minut. A vůbec s ním byla celkem sranda, nejen když se pokoušel předvádět skotský dialekt nebo hledal fix, který měl za uchem.
Vypustil nás za tmy a za deště. Lehkého deště, jaký mi vždycky z těžko zjistitelných a zvrácených důvodů dodá energii, až to není hezké. Možná kvůli tomu jsem pak šel kus cesty dobrovolně pěšky, voda nevoda.
Ovšem to jsem ještě netušil, co přijde zítra.
Plavecké testy, šílenost sama, nemám rád středu.
Díky tomu, že se sportovní hala univerzity nachází někde ještě-v-Praze-ale-už-ne-moc, jsem byl nucen vyjet podstatně dřív. Cesta se neskutečně vlekla, nejen díky depresi z jízdy kolem zavřené hospůdky u Šebestiána.
V cílové autobusové zastávce stačilo opět zapnout proceduru na hledání směru chůze divných lidí a záhy už jsem viděl tu budovu. Oficiální zkratka je SCUK, ale já si ji s dovolením přejmenuji na ASS. Jako Alegorická socha smrti.
I přes rezervu deseti minut jsem dostal vynadáno, že jdu pozdě, stejně jako dalších dvacet lidí, kteří přišli rovněž naprosto včas. A také nám byly vysvětleny podmínky toho testu. Čtyři bazény, to jest sto metrů, za tři minuty, jinak jsi trubka a budeš muset do kurzů plavání, zhruba tak nějak bych to shrnul.
Hala s bazénem byla nádherně impresionisticky vyzdobená. Různě velké fleky různých barev, Monet by koukal. Možná to bylo tím, že jsem si sundal brýle, ale s nimi by se mi plavalo fakt blbě.
Na svých prvních pětadvacet metrů jsem celkem pyšný, neboť jsem je prakticky celé urazil pod vodou. Na zbývající tři bazény už ale ani moc ne. Nicméně do limitu jsem se vešel, takže jsem z toho pekla mohl vypadnout a připravit se na odpoledne, což znamenalo vyzvracet všechnu tu vodu a usušit si vlasy.
Na přednášce z diskrétní matematiky jsem tak už byl celkem v provozuschopném stavu, takže už vím, o čem to vlastně je. Moje teorie, že se jedná o klasickou matematiku, jenom zamlčím výsledky, se rozpadla poměrně rychle. Po prvních patnácti minutách začínám přemýšlet, co tady perkele dělám. Jenže to pořád nebylo to největší zlo.
To přišlo hned pak. Nemám tušení, jak dlouho to trvalo, každopádně jsem tak polovinu Principů počítačů a operačních systémů prospal, vzbudil mě až pád plexisklového zábradlí. Docela slušná pecka, málem jsem si překousl jazyk a pak nemohl usnout, takže jsem měl zhruba hodinu na přemýšlení, co tady perkele dělám.
Domů jsem se dostal úplně mrtvý, ale i to stačilo. Jít spát byla jasná volba.
Čtvrtek nevypadal vůbec zle, tedy přinejmenším do chvíle, kdy jsem se probudil.
Tentokráte jsem v Tróji našel správný objekt, i když mě trochu udivila jedna věc. A to sice fakt, že hlavní budovu tam sdílí nejen matfyz a čvut, nýbrž ještě jakési gymnázium. To se projevovalo tím, že se mezi tou spoustou divných lidí občas objevil i někdo lehce normální, nebo dokonce nějaká ta slečna, i když i to byl úkaz celkem vzácný.
Během tamních dvou cvičení jsem si chvílemi připadal jako lama, a když zrovna ne, přemýšlel jsem, co tu perkele dělám.
Následoval přesun na Malou Stranu, tentokrát do třetího patra. Takže jsem se mohl zamyslet nad asynchronním uspořádáním tamních schodů. Do třetího patra vedly tři dvojice schodišť, každá dvojice s jiným počtem schodů a jen jeden z těchto počtů byl prvočíslo.
Tímto zjištěním naprosto zdrcen, přežil jsem tak nějak i Lineární algebru. Profesor byl nějaký vtipálek, během popisování matic a vektorů v soustavách lineárních rovnic mu přišlo velmi vtipné popsat pravou stranu jako „to, co je vpravo“. Ještě teď se smíchy válím po zemi, když si na to vzpomenu.
Na následující zlo už jsem naštěstí měl protilátky, takže Matematická analýza na mně nezanechala žádné trvalé následky, nebo alespoň doufám.
Cestou domů pršelo... mám to snad brát jako znamení?
Pátek mám zatím volný, díky Odinovi za to, i když se to asi brzo změní. Takže událostí dne bylo zjištění, že na jůdo se přihlásilo dost zvrhlých lidí a bude tedy otevřeno. Čas konání: 7:30, místo: ASS. Takže počítejte se mnou, kdy budu muset vstávat. Padesát minut cesta, hodina na nasazování čoček, deset minut snídaně, deset minut na to, abych se v tu nepohanskou dobu vyhrabal z postele.
Anebo ne, já to snad radši nechci vědět.
Co já tam perkele dělám?
Začalo to tak nenápadně, jako všechny týdny ve všech měsících všech let. Pondělkem.
Už ráno toho dne jsem si vyhledal spojení do cílové stanice, to jest na Malou Stranu. Proč taky spěchat, když první přednáška, respektive první whatever, začínala až před půl jednou, že?
Dojel jsem tedy na určenou zastávku (tou nejotravněji pištějící tramvají, jaká se snad v Praze dá najít), dokonce s několikaminutovou rezervou, a pak spustil algoritmus na vyhledání cílové budovy. Ten spočíval v prostém lokalizování skupiny divných lidí, spočítání jejich kursu a zadání tohoto kursu do mého palubního počítače. Výsledek předčil všechna očekávání, ovšem pravdou zůstává, že od zastávky tramvaje bylo vchod do budovy vidět a vzdálenost byla menší jak padesát metrů.
Orientace uvnitř již byla složitější, neboť divných lidí tam proudily davy ve všech směrech. Plán budovy naštěstí visí na velmi přijatelném místě, tudíž jsem aktivoval supersmysly orientačního běžce a během pár sekund stál před inkriminovanou učebnou.
Drobný nedostatek, spočívající v tom, že jsme ještě neměli co procvičovat, vyřešil cvičící celkem předvídatelně. Prostě nám zadal spoustu velmi zábavných a velmi vtipných logických hádanek, v nichž většinou figurovala šachovnice, hrací kámen a spousta problémů, které ten kámen měl. Nakonec jsme tedy chudáčka koníčka nějak na tu druhou stranu dostali a mohli se posunout o úroveň výš.
Doslova, protože následovala přednáška z matematické analýzy v místnosti o patro výše. Profesora jsem kódově označil „Kelso“. Proč? Tváří se jako Mílius, ale člověk z něj stejně podvědomě vycítí sálající zlo, které nakumuloval léty strávenými tímhle zlým předmětem. Třicet minut po začátku začínám přemýšlet, co tam perkele dělám, a se zájmem pozoruji jeho styl mazání tabule.
Ale přežil jsem a dokonce se pak už ani nemusel přesouvat, neboť úvod do programování přišel za námi. Tedy, profesor, co ho měl zahájit. Jeho algoritmus pro mazání tabule byl podstatně sofistikovanější, to se musí nechat. Za zachování lineární asymptotické složitosti se mu během prakticky stejného času podařilo tabuli smazat podstatně kvalitněji. Dokonce dostal příležitost demonstrovat operativní řešení hardwarových problémů s projektorem. Jaksi se zasekl (projektor), takže nešlo upravovat šířku zobrazované plochy. Pokud byl promítaný papír s poznámkami položen klasicky (to jest delší osa papíru svírala s hranou přístroje blíže k promítači pravý úhel), zobrazila se na stěně zhruba polovina zamýšleného textu. Otočení papíru o devadesát stupňů pomohlo jen mírně, stále nebyla vidět zhruba třetina. Jako ideální se pak ukázala diagonála, na niž se vešel pohodlně prakticky celý řádek.
Po průchodu bludiště, zabití minotaura a vůbec samých děsivě vtipných taškařicích zazněl imaginární zvonec a hodny byl konec. Celého dne byl konec, takže jsem si sebral svých pět švestek a vypravil se na odyseu domů, vstřebávat data a hlavně spát.
Výhoda úterního přesunu spočívala v tom, že cílovou budovu už jsem dříve navštívil dvakrát. Poprvé s přihláškou a podruhé s tou samou přihláškou, protože poprvé jsem tradičně přijel pozdě. Cvičení z matematické analýzy se ukázalo býti trochu menším zlem než přednáška samotná, ale asi to bylo hlavně tím, že limity posloupností už jsem tak nějak uměl a při pohledu na ty příklady na mě šly jen lehké mdloby.
Tímto cvičením jsem si paradoxně odbyl půlku celodenního programu. Ovšem pouze co do délky.
Na angličtinu jsem se vypravil pro jistotu s podstatně větším náskokem. V Tróji, kde má Kabinet jazykové přípravy svou základnu, je totiž objektů několik a já správně tušil nějaké komplikace.
Zcela intuitivně jsem se dostal přímo do nejpodezřelejší z pěti budov, kterou jsem pokládal za správnou. Sice měla na štítu písmeno V a já hledal místnost T, ale to mi vůbec nevadilo. Člověk na vrátnici mě očividně považoval za bludného Holanďana, tudíž se mě jako jediného zeptal, kam že to jdu. Načež mě ten truhlík truhlíkovitá poslal do vedlejší budovy. A protože babička a vrátný mají vždycky pravdu, já truhlík truhlíkovitá ho poslechl.
Nejen že v cílové budově žádná místnost s poetickým označením T263 nebyla, ještě jsem musel ustát těch pár pobavených pohledů od čvuťáků, kteří tam mají hnízdo.
Naštěstí jsem venku potkal pár divných lidí, kteří očividně mířili stejným směrem. Na takovouto skupinu už si vrátný netroufl, dostalo se mu ode mne ošklivého pohledu a nahoře na nástěnce visela jedna taková celkem vtipná cedulka. Na ní se psalo zhruba to, že čtyři místnosti označené písmenem V (jako všechny v budově V) budou přejmenovány na T a změní se i jejich čísla, aby to nebylo tak úplně jednoduché. Leč byli jsme v cíli.
Angličtinář se představil jako Steve, i když s tím Wraithem toho tedy moc společného neměl, a do Čech se přiženil a žije tu už deset let. To bylo vidět, dokázal totiž doplnit správně všechny čárky a háčky nad název obchodního domu Cerna labut během necelých dvou minut. A vůbec s ním byla celkem sranda, nejen když se pokoušel předvádět skotský dialekt nebo hledal fix, který měl za uchem.
Vypustil nás za tmy a za deště. Lehkého deště, jaký mi vždycky z těžko zjistitelných a zvrácených důvodů dodá energii, až to není hezké. Možná kvůli tomu jsem pak šel kus cesty dobrovolně pěšky, voda nevoda.
Ovšem to jsem ještě netušil, co přijde zítra.
Plavecké testy, šílenost sama, nemám rád středu.
Díky tomu, že se sportovní hala univerzity nachází někde ještě-v-Praze-ale-už-ne-moc, jsem byl nucen vyjet podstatně dřív. Cesta se neskutečně vlekla, nejen díky depresi z jízdy kolem zavřené hospůdky u Šebestiána.
V cílové autobusové zastávce stačilo opět zapnout proceduru na hledání směru chůze divných lidí a záhy už jsem viděl tu budovu. Oficiální zkratka je SCUK, ale já si ji s dovolením přejmenuji na ASS. Jako Alegorická socha smrti.
I přes rezervu deseti minut jsem dostal vynadáno, že jdu pozdě, stejně jako dalších dvacet lidí, kteří přišli rovněž naprosto včas. A také nám byly vysvětleny podmínky toho testu. Čtyři bazény, to jest sto metrů, za tři minuty, jinak jsi trubka a budeš muset do kurzů plavání, zhruba tak nějak bych to shrnul.
Hala s bazénem byla nádherně impresionisticky vyzdobená. Různě velké fleky různých barev, Monet by koukal. Možná to bylo tím, že jsem si sundal brýle, ale s nimi by se mi plavalo fakt blbě.
Na svých prvních pětadvacet metrů jsem celkem pyšný, neboť jsem je prakticky celé urazil pod vodou. Na zbývající tři bazény už ale ani moc ne. Nicméně do limitu jsem se vešel, takže jsem z toho pekla mohl vypadnout a připravit se na odpoledne, což znamenalo vyzvracet všechnu tu vodu a usušit si vlasy.
Na přednášce z diskrétní matematiky jsem tak už byl celkem v provozuschopném stavu, takže už vím, o čem to vlastně je. Moje teorie, že se jedná o klasickou matematiku, jenom zamlčím výsledky, se rozpadla poměrně rychle. Po prvních patnácti minutách začínám přemýšlet, co tady perkele dělám. Jenže to pořád nebylo to největší zlo.
To přišlo hned pak. Nemám tušení, jak dlouho to trvalo, každopádně jsem tak polovinu Principů počítačů a operačních systémů prospal, vzbudil mě až pád plexisklového zábradlí. Docela slušná pecka, málem jsem si překousl jazyk a pak nemohl usnout, takže jsem měl zhruba hodinu na přemýšlení, co tady perkele dělám.
Domů jsem se dostal úplně mrtvý, ale i to stačilo. Jít spát byla jasná volba.
Čtvrtek nevypadal vůbec zle, tedy přinejmenším do chvíle, kdy jsem se probudil.
Tentokráte jsem v Tróji našel správný objekt, i když mě trochu udivila jedna věc. A to sice fakt, že hlavní budovu tam sdílí nejen matfyz a čvut, nýbrž ještě jakési gymnázium. To se projevovalo tím, že se mezi tou spoustou divných lidí občas objevil i někdo lehce normální, nebo dokonce nějaká ta slečna, i když i to byl úkaz celkem vzácný.
Během tamních dvou cvičení jsem si chvílemi připadal jako lama, a když zrovna ne, přemýšlel jsem, co tu perkele dělám.
Následoval přesun na Malou Stranu, tentokrát do třetího patra. Takže jsem se mohl zamyslet nad asynchronním uspořádáním tamních schodů. Do třetího patra vedly tři dvojice schodišť, každá dvojice s jiným počtem schodů a jen jeden z těchto počtů byl prvočíslo.
Tímto zjištěním naprosto zdrcen, přežil jsem tak nějak i Lineární algebru. Profesor byl nějaký vtipálek, během popisování matic a vektorů v soustavách lineárních rovnic mu přišlo velmi vtipné popsat pravou stranu jako „to, co je vpravo“. Ještě teď se smíchy válím po zemi, když si na to vzpomenu.
Na následující zlo už jsem naštěstí měl protilátky, takže Matematická analýza na mně nezanechala žádné trvalé následky, nebo alespoň doufám.
Cestou domů pršelo... mám to snad brát jako znamení?
Pátek mám zatím volný, díky Odinovi za to, i když se to asi brzo změní. Takže událostí dne bylo zjištění, že na jůdo se přihlásilo dost zvrhlých lidí a bude tedy otevřeno. Čas konání: 7:30, místo: ASS. Takže počítejte se mnou, kdy budu muset vstávat. Padesát minut cesta, hodina na nasazování čoček, deset minut snídaně, deset minut na to, abych se v tu nepohanskou dobu vyhrabal z postele.
Anebo ne, já to snad radši nechci vědět.
Co já tam perkele dělám?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)