Unien täysikuu

Chotěboř (aka Botěchoř), místo kdesi za mlhou tak hustou, že by se dala krájet i kdyby Rákosníček přestal hulit nekvalitní trávu, se minulý víkend opět stalo dějištěm Festivalu Fantazie Speciál. Každého, kdo by však na následujících řádcích očekával report, si dovolím přinejmenším neuspokojit, pokud ne přímo zklamat.
Každopádně jsem se v pátek hned po dvou pivech s takovými lehce divnými lidmi přidal ke skupině asi deseti strašlivě divných lidí, jež spojovalo diskusní fórum Lapiduch. Ne že bych mezi nimi snad měl co dělat, ale... no, možná trochu měl.
Jak jsem se dozvěděl až později, naše cesta byla oproti jiným velmi klidná, skoro až nudná. Těmi jinými mám na mysli Treiba a Verlaina, kteřížto přijeli druhého dne hned po absolvování Perunica festu. Myslím, že už tahle vědomost postačí většině lidí k tomu, aby si zbytek domyslela. Ve zkratce: alkohol a vlak jsou zlo, absolutní zlo, takové zlo, že je pak člověk rád, když během filmování vlaku zjistí, že ten vlak je jeho, a zjistí to včas, aby ho dohnal. A taky je rád, že i když vystoupí o dvě stanice a dvanáct kilometrů dřív, najde alespoň kolo, na kterém se může projet po nádraží a zabít tak hodinu do dalšího spoje. To naštěstí nebyl náš případ, my se tam dostali živí a zdraví. Takže stačilo projít městem duchů (všichni lidé se v obavách, co to zase přijede za individua, odstěhovali nebo zabarikádovali doma), podle hvězd se dostat až před močál a ten přejít, nedívaje se napravo ani nalevo, protože jinak by nás zlákala kdejaká zatoulaná Rusalka.
Asi každý tak nějak tuší, že i tento ročník probíhal ve znamení přednášek, projekcí, her a vůbec zvráceností všeho druhu. Jenže já se konečně povznesl na vyšší úroveň conaře a tohle všechno šlo jaksi kolem mě.
Tedy, všechno ne, to bych lhal. Dokonce jsem byl na dvou přednáškách, jedné o Startreku (když už mě jistá osoba na začátku zchladila tím, že mě měla za trekkieho) a pak o něčem, kde spousta lesbiček (respektive leseb, protože jak jedna moudrá, nalitá a ukecaná správně podotkla, neexistují žádní gayíčkové) zabíjí upíry.
Hned v pátek po příjezdu, registraci a vydýchání toho, že mě někdo považuje za trekkieho, jsem se konečně dozvěděl, co to znamená, když vás má admin vašeho domovského fóra „v merku“, ježto mě děsilo už dobrý týden.
Znamená to, že když už tato napůl božská bytost sestoupí k popelu a prachu země, u níž se lopotíme my, smrtelníci, čte si vaše příspěvky a narozdíl od jiných si až překvapivě velkou část jejich obsahu pamatuje. A to nebyla jediná divná věc pátečního večera. Tou další (když taktně pomlčím o tom, jak jedna milá slečna pila a pila, až musela vydávat) byla jistá metamorfóza výše zmíněného polobožského stvoření na smrtelníka, ovšem takového, jakého opravdu nepotkáte každý den.
Večer utekl jako děcko po prvním kari a za tu dobu se toho stihlo dost probrat, od obvyklého pavlačového klevetění, přes věštění budoucnosti až po hluboce filosofické úvahy o kvalitě rozmočeného rohlíku v česnečce a také o sdílení vlastností hráčů a jejich postav. Čistě informativně: ne, nešedivím, exclamation mark.
Noc se postupně chýlila k ránu, bla-bla-bla, šlo se spát.
V sobotu ráno jsem kromě dvou zmíněných přednášek viděl ještě kus animovaného filmu o býcích s vemeny, růžové myši maskované za kojota a o praseti se včelou v nose. Neptejte se proč. No a pak byla najednou neděle.
Nad Chotěboří se v sobotu chvíli po poledni zjevně vyskytla jakási časoprostorová anomálie. Ve zkratce – nějak se mi následujících patnáct hodin scvrklo do několika okamžiků, během nichž jsem nedělal vůbec nic, respektive vůbec nic, co by vás nějak mělo zajímat. Prozradím jen to, že to nemělo nic společného se záchranou ohrožených druhů mořských živočichů kolem Baltu, zato to celkem trefně vystihuje jeden z fishismů, jenž zde však v zájmu zachování serióznosti neuvedu. A taky abych to trochu zatemnil, samozřejmě.
Mimochodem – pořád ještě nechápu, proč ti blázniví vrátkaři strašili po sokolovně. A už mě to ani moc nezajímá, prostě je všechny sejmu, tak.
Nedělní ráno bylo mlhavé, ač jsem si brýle čistil opravdu důkladně. Chomáčky té bílé věci se vznášely nad blaty a vypadalo to, jako by někde uprostřed města vybuchla cementárna.
Po shlédnutí Simpsonových přišel čas k odjezdu. Na náměstí už bylo dokonce pár domorodců, kteří se opět změnili v lidi po probdělé noci ve formě vlkodlaka, a s despektem na nás koukala jen necelá polovina z nich. Vida, že první autobus připomíná svým obsahem krabičku sardinek, rozhodli jsme se počkat si půl hodiny na další v bláhové naději, že to snad bude lepší. Nebylo, ale přišli Treib s Verlainem, takže to čekání uteklo velmi rychle. Navíc nám mačkání v autobuse po dvou nocích v sokolovně tak nějak nevadilo.
Dorazil jsem domů a obětoval Freyovi a Freyje periodickou tabulku prvků za to, jak to dopadlo. Určitě se jim to bude hodit mnohem víc, než další mrtvé zvíře...