Blíží se konec roku, čas přemítání, sentimentálního žvanění a meditací nad tím, co jsme udělali, neudělali, měli udělat, neměli udělat, whatever.
Tenhle rok byl pro mě velmi zlomový, o tom není nejmenšího sporu. Z dnešního pohledu bych spoustu věcí udělal jinak a některé vůbec, ale pravdou je, že to mohlo dopadnout podstatně hůř. Všechno.
Následuje malý, chronologicky vesměs neseřazený seznam toho, co já považuji za důležité. Pochopitelně už je toho tak polovina, vzhledem k děravosti mojí paměti a tomu, že od některých událostí už uběhlo skoro dvanáct měsíců.
Začátkem roku jsem se začal oficiálně učit finsky. Přeskakování kapitol není dobrý způsob sebevzdělávání, to jen tak mimochodem.
Zjistil jsem, že Krteček je fiktivní postava. Při pomyšlení, že hrdinu mého dětství vymyslel nějaký chlápek s německy znějícím příjmením, propadám depresím a útěchu nacházím v pohanství.
Naučil jsem se derivovat, zase to zapomněl a poté byl donucen naučit se to znovu.
Patentní úřad zamítá můj vynález kočkochlebového dynama.
Kolem jarních prázdnin trávím tragicky moc času hraním Lineage. Když si uvědomím, kolik hodin piplání teď leží v té postavě tam někde na předalekém serveru, svírá se mi hrdlo a ani Dionské pivo s tím nic nesvede.
Začal jsem psát Desparion, ovšem jeho dokončení je i přes pokročilé stádium rozpracování v nedohlednu. Stejně tak zbytek všeho, do čeho jsem se s elánem pustil.
Podal jsem přihlášku na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Fatal Error.
Chytil jsem dva domácí vættir a pekelně je zmlátil za to, jak mi pořád schovávají pantofle. Od té doby už nikdy neopustily svoje místo a mám permanentně zametenou klávesnici.
Dodržel jsem svoje novoroční předsevzetí, to jest nedávat si žádné předsevzetí kromě toho, že si nedám žádné předsevzetí kromě toho, že si nedám žádné předsevzetí kromě toho, že si nedám žádné předsevzetí kromě toho, že... stack overflow, loop aborted, program terminated.
Kvůli návštěvě na Vysoké škole chemicko-technologické jsem málem prošvihl poslední požární cvičení za mého působení na gymplu. Málem znamená, že jsem prošel hlavním vchodem právě ve chvíli, kdy začalo jako že hořet a proti mně se vyvalily davy. Nic moc pocit.
Prošvihl jsem všechna čtyři požární cvičení na Univerzitě Karlově. První ignoroval cvičící na matematickou analýzu s tím, že až mu zvednou plat, klidně jim bude dělat šaška (je to takový starší, seriózní pán), druhé nám bylo přikázáno ignorovat, protože jsme psali písemku z lineární algebry, a na další dvě jsem pro změnu nebyl ve škole.
Karel Gott získal Zlatého slavíka.
Potkal jsem chlápka, co vypadal jako Per Yngve Ohlin. Ale byl nerealisticky upravený, usměvavý a živý.
Odmaturoval jsem ze spojových seznamů a stejně na ně teď čumím jako vyoraná myš.
Nezdolal jsem jedinou osmitisícovku, nepřeplaval Atlantik, neletěl ve stavu beztíže, nepotopil se do deseti kilometrů, neodoperoval akutní infarkt myokardu při jízdě výtahem a jen s pomocí zubního kartáčku, nezasadil strom, nenaboural auto, neukradl psa a nechodil po žhavém uhlí. A ani trochu mi to nevadí.
Přečetl jsem Kalevalu, zatím jenom v angličtině, ale toho Frey dá nebude...
Postavil jsem si imaginární dřevěný srub na Faerských ostrovech. Bytelný, perfektně vybavený, s pěknou zimní zahrádkou, geotermální elektrárničkou, chovnou stanicí norských lesních koček, jedním sněhulákem, nad tím vším polární záře a je to jenom dva kilometry od Tórshavn, takže na nákupy jezdím na kole.
Nekoupil jsem si medvídka mývala, ač mi to bylo několikrát doporučeno.
Brigádničil jsem v knihovně a došel tam k názoru, že s českým knihovnictvím to jde s kopce a taky že na těch židlích se špatně houpe. Ale až budete hledat odborníka na literaturu pro děti do šesti let, jsem tu pro vás.
Napsal jsem maturitu na nečisto z němčiny finsky. Perkele, jestli jsem na něco v životě hrdý, je to tohle.
Připravil jsem svou učitelku angličtiny o iluze demonstrací neschopnosti mého zažívání trávit bublinky. Uznávám, po čtyřech pivech už to celkem slyšet je.
Za oba výše zmíněné skutky jsem dostal celkem osm bodů. A Ring of Stylishness +8 za průpovídku, kterou je lepší nezveřejňovat.
Byl jsem na SConu, Festivalu Fantazie a KoprConu. Paráda. FFS záměrně neuvádím, tam se nic zvláštního nestalo (tady by byl jazyk vyplazující emotikon, kdybych si nezakázal je sem dávat). Oslavy třicátého výročí SW jsem propásl vinou střevní infekce.
Šokující odhalení: založil jsem blog.
Z lidové moudrosti jsem se dozvěděl (čti: v hospodě jsem zaslechl), že pokud chcete svářet spartakiádní lehátka, záleží na přístupu, ty vole!
Potkal jsem hochy z Akademie Sithů a užil si s nimi spoustu legrace.
Stal jsem se prvním Tok’rou v galaxii Pegasus, mistrem Jedi, lovcem upírů, mutantem v řadách Bratrstva, Asgardem na palubě ruského mezigalaktického křižníku a taky jednou strašně sexy antickou doktorkou.
Nezapálil jsem ani jeden kostel, ale zato hned několik kusů německé literatury.
Sepsal jsem svůj vůbec první manifest. A asi i poslední, nevím, co na tom Marx s tím druhým vousatým strýcem viděli.
Zazálohoval jsem si 751 543 znaků v 145 335 slovech. Sice to nejsou prvočísla a vyjadřují odhadem tak desetinu toho, co jsem skutečně napsal, ale čert to vezmi, kouká se na ně pěkně.
Po měsíčním boji moje taktika zvítězila a já na obou frontách porazil svého nepřítele v podobě kontaktních čoček.
Pořád nevím, proč jsou zebry, i když už jsem zaslechl pár teorií. Jedno je ale jisté – pravda a zebry jsou tam venku.
Viděl jsem usmívajícího se Hittäväinena, křepčící Floor Jansen a autora Avantasie, jehož jméno si pořád nedokážu zapamatovat.
Paula Tarvainen hodila oštěpem na kvalifikaci v Osace o devatenáct centimetrů méně než první Barbora Špotáková. Obdobně tomu bylo u mužů, ale Tero Järvenpää ztrácel na toho prvního Amíka 2,43 metru. Ve finále vyhrál Tero Pitkämäki, Paula skončila dvanáctá a Salla Rinne ten sedmiboj taky pěkně pohnojila. Sám nechápu, proč to sem píšu.
Potkal jsem revizora, živého, nekecám.
Po zhruba pěti letech jsem znovu dohrál Tiberian Sun. Bylo to mnohem lepší než tenkrát, když jsem ještě neuměl anglicky. Navíc jsem mohl hned přidat Tiberium Wars, žeano...
Vrátil jsem knížky do knihovny o měsíc později, snažím se tím bojovat proti systému. Jsem holt rebel.
Dozvěděl jsem se o staré indiánské hře jménem lakros. Však víte, to s těma motorkama...
Objevil jsem kouzlo doktora House, doktora Coxe, Doktora, doktora Becketta a doktorky Sheppard. Vybraná společnost.
Řekl jsem o souvislém grafu, že je spojitý. Dvakrát. Jsem nejen rebel, ale i chuligán.
Začal jsem cvičit judo, takový ten sport, kde musíte protivníka zabít jím samým, jinak se jím zabijete sami. Goshi guruma, o goshi, o soto gari, seoi nage, ippon seoi nage, bacha na mě, jsem teď totiž hrozně nebezpečný, nejen sám sobě.
Zjistil jsem, co je to determinant. Nejsem z toho tedy zrovna dvakrát odvázaný.
Pořídil jsem si boken, těžko říct proč. Každopádně jsem se dosud nedokopal k tomu, abych do jeho jílce vyryl/vyleptal/vypálil runy teiwaz.a algiz, což byl původní plán.
Silničáře překvapil sníh v půlce prosince. A to jsem si myslel, že si loni dělali srandu.
Začal jsem poslouchat Leaves‘ Eyes. Závislosti na Lineage se člověk zbavuje podstatně lépe.
Stávám se členem Vnitřního kruhu Bratrstva NOD a zakládám supertajnou organizaci NINe. No schválně, kolik z vás už o ní slyšelo?
Viděl jsem Holku na hlídání. Ano, to je ten film o chůvě a ano, šel jsem na něj dobrovolně.
Dostal jsem dvě Tórova kladiva. Zlo, třes se, neujdeš spravedlivému trestu, jak by řekl Minsc. A Boo, of course.
Přežil jsem koncentrační tábor na Albeři. Následky si ale ponesu celý život.
Byl jsem zachráněn před nekonečným utrpením v podobě doživotního nerdství z nebes sestoupivší valkýrou. Zářící brnění, planoucí meč, pohled, co zabíjí draky, vždyť víte.
Odjel jsem slavit Silvestra někam za mlhu tak hustou, že by se dala řezat motorovou pilou. Snad se vrátím v jednom kuse a s játry, která neodolají oné motorové pile...
Vánoce
Joulu lähestyy. Joulua vietetään nykyisin Suomessa, kuten kaikkaialla maailmassa, kaupallisesti. Joulukuusi, kynttilät, joulupukit, lahjat ja jouluruuat kuuluvat joulun kuvaan. Monet suomalaiset matkustavat jouluksi etelään, koska he haluavat aurinkoon ja lämpöön. Joulun aika on Suomessa pimeä ja kylmä. Mutta ehkä juuri sen vuoksi kaikkialle sytytetään kynttilät.
Joulupukki onperinteinen joulun simboli, valkoparta vanha ukki, joka asuu Korvatunturilla Lapissa. Nykyisen modernin joulupukin työpaja on kuitenkin Rovaniemellä. Joulutontut eli joulupukin apulaiset hoitavat jouluvalmistelut., lahjat ja joulumainonnan.
Jouluaattona joulupukit lähtivät Korvatunturilta porovaljakolla ja jakoivat lahjat joka kotiin. Nykyisin he lentävät helikopterilla.
Jouluaaton aamuateria on usein joulupuuro. Kun joulukuusta koristellaan, tarjoillaan jouluglögit. Jouluaaton perinteinen ateria syödään vasta illalla. Siihen kuuluvat vanhat perinneruuat eli erilaiset laatikot. Alkupalana syödään tavallisesti lohta tai silliä ja rosollia. Pääruoka on kinkku, jonka kanssa tarjoillaan lanttulaatikkoa, porkkanalaatikkoa, perunalaatikkoa ja salattia. Jälkiruoka on perinteisesti luumukiisseli tai sekahedelmäsoppa.
Jouluäpivää vietetään usein perheen parissa. Käydään kirkossa ja viedään kynttilä perheenjäsenen tai ystävän haudalle.
Tapaninpäivä on vierailupäiva. Silloin tulevat sukulaiset ja ystävät iltapäiväkahville, jolloin tarjoillaan joululeivonnaiset: joulupullat, joulutortut ja piparkatut.
Ja nyt joululaulu!
Joulupuu on rakenttu,
joulu on jo ovella.
Namusia ripustettu
ompi kuusen oksilla.
Kuusen pienet kynttiläiset
valaisevat kauniisti.
Ympärillä lapsukaiset
laulelevat sulosti,
perkele.
Joulupukki onperinteinen joulun simboli, valkoparta vanha ukki, joka asuu Korvatunturilla Lapissa. Nykyisen modernin joulupukin työpaja on kuitenkin Rovaniemellä. Joulutontut eli joulupukin apulaiset hoitavat jouluvalmistelut., lahjat ja joulumainonnan.
Jouluaattona joulupukit lähtivät Korvatunturilta porovaljakolla ja jakoivat lahjat joka kotiin. Nykyisin he lentävät helikopterilla.
Jouluaaton aamuateria on usein joulupuuro. Kun joulukuusta koristellaan, tarjoillaan jouluglögit. Jouluaaton perinteinen ateria syödään vasta illalla. Siihen kuuluvat vanhat perinneruuat eli erilaiset laatikot. Alkupalana syödään tavallisesti lohta tai silliä ja rosollia. Pääruoka on kinkku, jonka kanssa tarjoillaan lanttulaatikkoa, porkkanalaatikkoa, perunalaatikkoa ja salattia. Jälkiruoka on perinteisesti luumukiisseli tai sekahedelmäsoppa.
Jouluäpivää vietetään usein perheen parissa. Käydään kirkossa ja viedään kynttilä perheenjäsenen tai ystävän haudalle.
Tapaninpäivä on vierailupäiva. Silloin tulevat sukulaiset ja ystävät iltapäiväkahville, jolloin tarjoillaan joululeivonnaiset: joulupullat, joulutortut ja piparkatut.
Ja nyt joululaulu!
Joulupuu on rakenttu,
joulu on jo ovella.
Namusia ripustettu
ompi kuusen oksilla.
Kuusen pienet kynttiläiset
valaisevat kauniisti.
Ympärillä lapsukaiset
laulelevat sulosti,
perkele.
Eksynyt kirjallisuussa
Aneb co se stane, když na vás ze šuplete vykoukne starý sešit na literaturu a vy v něm z nepochopitelných důvodů začnete listovat.
Pozdě k ránu 2.0:
(autorem verze 1.0 jest Karel Hlaváček)
Pozdě k ránu
spal po flámu
vprostřed stanu
kukluxklanu.
Jel do krámu
koupit ramu,
dvě stě gramů
do salámu.
Minul bránu,
sjel na stranu,
zbrousil hranu,
přejel vránu,
trh si tlamu,
zapad v jámu
a byl v pánu.
Ale to už bylo skoro poledne.
Ve stínu pípy:
(VVV* na Ve stínu lípy od Svatopluka Čecha)
Ve stínu pípy
u staré lípy
vyprávěl vtipy,
trénoval shyby
a nedělal chyby.
Řek si „Co kdyby
braly mi ryby?“
vypral si slipy
a šel na hřiby
mezi kopřivy.
Sráč v úvalu
(VVV* na Rimbaudova Spáče v úvalu)
Sráč v úvalu
usnul a spal,
zvedal se pomalu,
pivo si dal.
Zvedal se dlouze,
pomalu, ztěžka,
k jídlu měl pouze
zdechlého ježka.
Už už se zvedl,
asi tak v pět,
náhle však zbledl,
zřítil se zpět.
Položil hlavu,
počítal ovce,
pak usnul znovu,
jde to s ním z kopce.
Šli kolem sekáči
od Cosa Nostry,
v úvalu po sráči
zbylo jen kostry...
Žabař
(Variace na Hrobaře, nalezen pouze útržek, dopsána nyní)
V mládí jsem se učil na GULZu,
užil jsem si spoustu haluzu,
mučit Vejta byl můj ideál.
Bít ho holí, mokrým ručníkem,
propíchnout mu nohu hřebíkem,
tomu jsem se vždy rád věnoval.
Že nás brzo čeká matura,
nečekala moje nátura,
toho bych se nikdy nenadál.
Vysypal jsem trávu z herbáře,
úsměv se mi rozlil do tváře,
stal se ze mě člověk věřící.
Věřil jsem, že vše se naučím,
zda stalo se tak, dodnes netuším,
zapomínám týdny letící.
Na komisi zuby vycením,
jejich sílu hrubě přecením,
nejsou zlí jak praví celý svět.
Brzy skončí doba flákání,
teď chybí mi i ranní vstávání,
chtěl bych všechno vrátit o rok zpět.
Sbohem, moje školo,
perfektné to bolo,
že jsem poznal tvůj smích a tvůj pláč.
* Velmi volná variace
Pozdě k ránu 2.0:
(autorem verze 1.0 jest Karel Hlaváček)
Pozdě k ránu
spal po flámu
vprostřed stanu
kukluxklanu.
Jel do krámu
koupit ramu,
dvě stě gramů
do salámu.
Minul bránu,
sjel na stranu,
zbrousil hranu,
přejel vránu,
trh si tlamu,
zapad v jámu
a byl v pánu.
Ale to už bylo skoro poledne.
Ve stínu pípy:
(VVV* na Ve stínu lípy od Svatopluka Čecha)
Ve stínu pípy
u staré lípy
vyprávěl vtipy,
trénoval shyby
a nedělal chyby.
Řek si „Co kdyby
braly mi ryby?“
vypral si slipy
a šel na hřiby
mezi kopřivy.
Sráč v úvalu
(VVV* na Rimbaudova Spáče v úvalu)
Sráč v úvalu
usnul a spal,
zvedal se pomalu,
pivo si dal.
Zvedal se dlouze,
pomalu, ztěžka,
k jídlu měl pouze
zdechlého ježka.
Už už se zvedl,
asi tak v pět,
náhle však zbledl,
zřítil se zpět.
Položil hlavu,
počítal ovce,
pak usnul znovu,
jde to s ním z kopce.
Šli kolem sekáči
od Cosa Nostry,
v úvalu po sráči
zbylo jen kostry...
Žabař
(Variace na Hrobaře, nalezen pouze útržek, dopsána nyní)
V mládí jsem se učil na GULZu,
užil jsem si spoustu haluzu,
mučit Vejta byl můj ideál.
Bít ho holí, mokrým ručníkem,
propíchnout mu nohu hřebíkem,
tomu jsem se vždy rád věnoval.
Že nás brzo čeká matura,
nečekala moje nátura,
toho bych se nikdy nenadál.
Vysypal jsem trávu z herbáře,
úsměv se mi rozlil do tváře,
stal se ze mě člověk věřící.
Věřil jsem, že vše se naučím,
zda stalo se tak, dodnes netuším,
zapomínám týdny letící.
Na komisi zuby vycením,
jejich sílu hrubě přecením,
nejsou zlí jak praví celý svět.
Brzy skončí doba flákání,
teď chybí mi i ranní vstávání,
chtěl bych všechno vrátit o rok zpět.
Sbohem, moje školo,
perfektné to bolo,
že jsem poznal tvůj smích a tvůj pláč.
* Velmi volná variace
Pohjoinen tuuli II
Šel po Zlíně zase, byl zlitej jak prase,
to dosvědčím v klidu a rád.
Proč dělals to, Láďo? Teď v kapse máš páďo
a domů se musíš dostat.
No dobré to bylo a hodně se pilo,
jen hlava mě bolí jak střep,
snad trefil mě hever, když After Forever
hráli tam co zlatý hřeb.
Vítr nad Zlínem je krutý, roznáší kouřový dým,
Ládík jde domů, je zutý, huláká jak vítězný tým.
Noc končí, je po ní, a slovník už voní,
a celé to je snad jen sen.
I teď skoro brečím, když doma se léčím
a vzpomínám na Floor Jansen.
Nahlas můžem chrápat, když jedem na západ,
po jedné z nemnoha cest.
Já říkám ti, Zlíne, jak na tě, už víme,
už těším se na Paganfest.
Vítr nad Zlínem je krutý, roznáší kouřový dým,
Ládík jde domů, je zutý, a tohle je poslední rým.
to dosvědčím v klidu a rád.
Proč dělals to, Láďo? Teď v kapse máš páďo
a domů se musíš dostat.
No dobré to bylo a hodně se pilo,
jen hlava mě bolí jak střep,
snad trefil mě hever, když After Forever
hráli tam co zlatý hřeb.
Vítr nad Zlínem je krutý, roznáší kouřový dým,
Ládík jde domů, je zutý, huláká jak vítězný tým.
Noc končí, je po ní, a slovník už voní,
a celé to je snad jen sen.
I teď skoro brečím, když doma se léčím
a vzpomínám na Floor Jansen.
Nahlas můžem chrápat, když jedem na západ,
po jedné z nemnoha cest.
Já říkám ti, Zlíne, jak na tě, už víme,
už těším se na Paganfest.
Vítr nad Zlínem je krutý, roznáší kouřový dým,
Ládík jde domů, je zutý, a tohle je poslední rým.
Rokin mestarit
Sluch se mi pomalu vrací a nohy se přestávají třást, můžu tedy napsat, co se to minulý víkend vlastně ve Zlíně dělo. Respektive se o to pokusit, protože paměť se také potýká s jistými problémy, které bych nerad rozebíral.
Každopádně jsme opět vyrazili vstříc Mordoru, tentokráte ve třech, protože náš současný úkol byl velmi důležitý. Společenstvo Slovníku, čítající mě, Martina, Radima a salát v mojí sýrové bagetě, vyrazilo na velmi složitou a nebezpečnou cestu na východ.
Řídíce se heslem „Kdyby někdo přišel pozdě, na Radima počkáme“, sešlo se Společenstvo v maštali Hlavního nádraží, kde jsme po krátkém boji obsadili železného oře. Starý a znavený, ale ostatní se moc dobře bránili.
Cesta moc slibně nevypadala, přibývající sníh po stranách dával tušit, že se blížíme, a stopy skřetů v něm nám nedávaly spát. Být to ještě kousek na východ, vyplatilo by se s sebou vzít česko-ruskou konverzaci a sud vodky. Chtělo se mi tam asi jako Italovi ráno do práce, ale ještě štěstí, že jsem jel. A to nejen proto, že jsem si po cestě zahrál s Vlakovým orchestrem lahvových expertů (VOLE) Bombadilovu symfonii Bal dur na poloprázdné plastové lahve od minerálek. Excelentní výkon, pánové.
Každopádně jsme opět vyrazili vstříc Mordoru, tentokráte ve třech, protože náš současný úkol byl velmi důležitý. Společenstvo Slovníku, čítající mě, Martina, Radima a salát v mojí sýrové bagetě, vyrazilo na velmi složitou a nebezpečnou cestu na východ.
Řídíce se heslem „Kdyby někdo přišel pozdě, na Radima počkáme“, sešlo se Společenstvo v maštali Hlavního nádraží, kde jsme po krátkém boji obsadili železného oře. Starý a znavený, ale ostatní se moc dobře bránili.
Cesta moc slibně nevypadala, přibývající sníh po stranách dával tušit, že se blížíme, a stopy skřetů v něm nám nedávaly spát. Být to ještě kousek na východ, vyplatilo by se s sebou vzít česko-ruskou konverzaci a sud vodky. Chtělo se mi tam asi jako Italovi ráno do práce, ale ještě štěstí, že jsem jel. A to nejen proto, že jsem si po cestě zahrál s Vlakovým orchestrem lahvových expertů (VOLE) Bombadilovu symfonii Bal dur na poloprázdné plastové lahve od minerálek. Excelentní výkon, pánové.
Radim názorně předvádí, jak dělá troll
Na nádraží v Otrokovicích již postával dav individuí k pohledání. Armáda temnot se šikovala, aby vzala útokem první projíždějící dostavník a na něm se svezla až k místu bitvy. Zatím těžko říct s čím, ale už teď bylo jasné, že to nemá nejmenší šanci.
Poté, co Radim vysvětlil anglicky hovořící a civilně vyhlížející osobě, že její vlak už opravdu odjel a ona tu tak bude čučet ještě pěkně dlouho, přijel dostavník a začal útok. Asi ještě hodně dlouho nepochopím, jak jsme se do něj dostali a jak je sakra možné, že jsme si dokonce sedli.
Ve Zlíně bylo tepleji než tenkrát v říjnu, ač byl všude kolem sníh. Společenstvo se vydalo hledat Halu Osudu, jazykem místních Noves Ta, protože jenom tam bylo možné odebrat magickou ochranu ze Slovníku moci, který jsme tam přijeli zničit. Tížil mne v batohu celou cestu a celou cestu se pokoušel nahlodat mou mysl, abych ho otevřel a začal z něj nahlas číst, leč marně. Proti němčině mám imunitu síly betonové zdi.
Najít Halu nebylo zas tak těžké, stačilo jít „za tím dlouhovlasým chlápkem v černém“. Dokonce jste si mohli vybrat, za kterým. Možná proto tam někdo ztratil Ládíka a nemohl ho najít, ač se o to opravdu velmi snažil.
Kolem cílové lokace hlídalo spousta stráží a proklouznout dovnitř nebylo vůbec snadné. Abychom na to měli sílu, zapadli jsme do nejbližší krčmy, kteroužto nebyl Viper. Při vzpomínce na tohohle utopence se mi spouští dávící reflex, o téhle servírce snad radši ani nemluvě.
A pak přišla hodina H, kdy se v Hale Osudu otevřela tajná chodba. Nebyla asi zas tak úplně tajná, protože jí dovnitř postupně vpochodovala celá armáda, ale pro tu atmosféru...
Pronést dovnitř Slovník moci nebylo zas tak složité, stačilo zvolit jednoduchou taktiku. Radim s sebou naštěstí měl ještě jeden, maketu toho hlavního, bez jakékoliv magické ochrany, která by ho činila nezničitelným. A šel první. Skřet na stráži na něj zabručel, otevřel mu batoh, uzřel slovník a zamyslel se. A protože myšlení skřety bolí, radši toho nechal. Zjevně neměl od svého pána rozkazy zabavit všechny německé slovníky. A protože Radim je od přírody dobrák, obdaroval nebohého skřeta alespoň svou lahví s vodou. Na řadu jsem šel já, ovšem naneštěstí k jinému skřetovi.
Ten otevřel batoh, uzřel slovník a zamyslel se. Chvíli bolesti vzdoroval, ale pak mi jenom sebral vodu, načež se zeptal „Ty máš s sebou německej slovník, jo?“ Jeho skřetí kolega zavětřil a usnadnil mi tak práci s vymýšlením nějaké vhodné cover story. „Tamten ho měl s sebou taky,“ řekl a ukázal na Radima. Odolal jsem pokušení nakecat jim, že jsme fanatičtí uctívači pangermanismu a pokud se alespoň jednou nepomodlíme nad nějakou německou literaturou, budeme velmi agresivní a to by přeci nechtěli. Ale to už se přede mnou rozevřela Hala Osudu v celé své délce a šíři. Slovník se v batohu začal chvět, cítil, že z něj ono místo vysává magickou ochranu a že se stává zranitelným. Rituál musel být proveden důkladně, takže trval dlouho a vystřídalo se při něm mnoho zaříkávačů, kouzelníků a mágů. Vezmu to pěkně postupně.
První přišel Hannibal Lecter, respektive byl přiveden svázaný ve svěrací kazajce. A s ním banda divných individuí, přičemž zpěvák poskakoval a hýbal se, jako by mu elegantní kanibal provedl něco velmi ošklivého s mozkem. Slovník v tu chvíli zjevně zapojil poslední síly v boji o svou existenci, protože když tahle tlupa zmizela, přišli Němci.
Remember Twillight. Jeden jejich člen prý nepřijel, protože je v nemocnici se zlomenými žebry, ale já fakt za nic nemůžu. Hráli pěkně, hlavně ta neněmecky vypadající houslistka, ale pár drobností bych vytknul. Jsou jimi: zpěvák, kytarista, bubeník, chlápek s hobojem. Jinak fakt zajímavé.
Jen co na náš veskrze ironický pokyn "auf wiedersehen" jeden zamával a všichni vyklidili pole a Martin s Radimem absolvovali záchodovou odyseu, přesunuli jsme se do kotle, já nevěda, co mě tam čeká, protože o Svartsot, bandě Dánů, jsem nikdy neslyšel. Přišli stylově v brnění, se stylovými sekerami a začala stylová show. Kdyby v tu chvíli na Halu zaútočila armáda Normanů, sotva by si toho někdo všiml, protože pochybuji, že se někdo díval jinam než na pódium, odkud se linuly zvuky připomínající rodící medvědici. Jejich album si určitě pořídím, prý „se dá koupit, nebo tak něco,“ jak povídal Claus. Nikoliv Santa, tohle byl Dán. V paměti mi zůstala jediná jejich skladba, složená u příležitosti jakéhosi svátku, kdy uctívají mrtvé, pijí pivo, zpívají a „occasionaly fuck women“. Zahráli nám ji s tím, že tady taky budou pít pivo a zpívat, ale ženy už nechají na nás. To od nich bylo milé.
Ale sekerami mávali efektně, ta pastýřská píšťalka byla na rozdíl od toho srandovního bubínku slyšet a vůbec jsem měl děsnou chuť naskočit na drakar a plout vyplenit pár vesnic.
To v kiltu není Skot
Následně přišli čtyři bratři v námořnických tričkách, co si říkají Krucipüsk. Herecký výkon toho hlavního trouby perfektní, texty taky, alespoň co jsem slyšel, ale shánět se po tom fakt nebudu. Jednou to stačilo, nic proti nim.
Abych nepřišel o výhodnou pozici v kotli, zůstal jsem tam během vystoupení Arakain. Ne že bych snad měl šanci odejít i kdybych chtěl. Důkladností příprav předčili i svoje německé kolegy a pak začali. Zjistil jsem, že spát se dá i ve stoje, ale to neznamená, že to bylo tak nudné. Kombinace vydýchaného vzduchu, hopsání a řvaní prostě udělala svoje.
A pak přišlo to, kvůli čemu jsem tam jel. After Forever. Nizozemci, ale nechodili v dřevákách a při zkoušce mikrofonů ani moc nechrchlali. Ještě za světla se rozjela diskuse, jakého že pohlaví je osoba u kláves, ano, byl to chlap.
Před mikrofon přinesli větrák a když už to vypadalo, že přijde zlatý hřeb večera, přišla tam nějaká ženská z rádia. Reklama v pravou chvíli. Alespoň že oznámila prvních pár účastníků letních Masters. Velmi zajímavé, naštěstí vypadla, aniž by ukázala prdel, jak po ní požadoval kdosi na sedmi hodinách ode mne.
Pak přišla Floor. Nepřišla sice v šatech, v což někteří při pohledu na větrák doufali, ani neukázala prdel, ale i tak to stálo za to. Někde jsem slyšel, že z jejich alb za něco stojí až to poslední, ale rozhodně se podívám i po těch starších. I jim chyběl jeden člen, údajně byl pro změnu v nemocnici, ale celkem si bez něho poradili.
A dobře, uznávám, Floor nevypadá až tak moc jako chlap... při jistém světle.
Před mikrofon přinesli větrák a když už to vypadalo, že přijde zlatý hřeb večera, přišla tam nějaká ženská z rádia. Reklama v pravou chvíli. Alespoň že oznámila prvních pár účastníků letních Masters. Velmi zajímavé, naštěstí vypadla, aniž by ukázala prdel, jak po ní požadoval kdosi na sedmi hodinách ode mne.
Pak přišla Floor. Nepřišla sice v šatech, v což někteří při pohledu na větrák doufali, ani neukázala prdel, ale i tak to stálo za to. Někde jsem slyšel, že z jejich alb za něco stojí až to poslední, ale rozhodně se podívám i po těch starších. I jim chyběl jeden člen, údajně byl pro změnu v nemocnici, ale celkem si bez něho poradili.
A dobře, uznávám, Floor nevypadá až tak moc jako chlap... při jistém světle.
Když opustili pódium, Společenstvo opustilo kotel. Rituál k odstranění magické ochrany Slovníku moci již byl téměř u konce, takže jsme ho šli už jenom pozorovat z dálky.
Přišli Edguy, jakási německá tlupa, v níž ovšem působí duchovní otec Avantasie, z níž kousek zahráli. Přiznávám, trochu jsem tam podřimoval, ale pak mě vzbudil povědomý zvuk následovaný známým hlasem. Nejdřív mechanické sípání, pak památná slova „Rise, Lord Vader“ a bubeník spustil do rytmu Imperial Marche. Bod pro něj.
Opustili jsme Halu Osudu i se slovníkem a zamířili do již známé jeskyně, kde se tenkrát konala ona fenomenální humppa. Teď tam mělo být cosi jako afterparty, to znamená, že tam prodávali drahé pivo a pouštěli nám k tomu záznam koncertů nejen z Masters of Rock. Měli jsme nějakých pět hodin času před prvním dostavníkem do Prahy a nepršelo tam, čili se tam dalo spát. Ne že bych neměl sílu zopakovat si výlet do Otrokovic pěšky, ale tady jsem si alespoň poslechl Epicu a Within Temptation a mohl se trochu prospat. A také jsme radili jedné slečně s křížovkou, za což se nám odměnila tím, že Radima naučila skládat vlaštovky, kteroužto dovednost bravurně využil v následující letecké bitvě o kavárnu, kdy se svým prototypem zaznamenal významné bojové úspěchy. Trefil se jím sám.
Noc se chýlila k ránu, bylo na čase ukončit misi a splnit hlavní úkol. Slovník již neměl žádnou ochranu, byl slabý a bylo třeba ho zničit jednou provždy.
K tomuto účelu vybral Radim úžasné místo kousek od cesty, kam na nás neviděl nikdo kromě kolem projíždějícího policejního auta. To bylo fakt mazané. Netrvalo dlouho, oheň byl zažehnut a pálil stránky toho prokletého díla na popel, ničil slova zla a uvolňoval do ovzduší nádhernou vůni hořící německé literatury.
Zbavili jsme svět zla, bylo na čase jet domů, čtvrtý člen Společenstva bohužel padl v boji s mým hladem.
Cestou na vlak jsme potkali Ládíka.
PS: Pohjoinen Tuuli II bude... někdy
Cestou na vlak jsme potkali Ládíka.
PS: Pohjoinen Tuuli II bude... někdy
Tillissa
Tak jsem to udělal zase. Zase jsem se přidal k bandě magorů a spolu s nimi jel do Kopřivnice. To je místo někde mezi Transylvánií a Kazachstánem, kde na polích neoraných jen tráva roste drze a i krávy chodí v teplákách.
Cesta tam trvala dlouho, vzhledem k tomu, že vrak, sloužící nám za transportér, neměl hyperdrive a ten podsvětelný motor taky za moc nestál. Cesta byla suchá, místy namrzlá. S hrůzou jsem sledoval, jak na zemi za okny přibývá sněhu, zatímco teplota uvnitř byla až krutě jižní, a dozvěděl se spoustu věcí o modelech.
Po přistání v Kopřivnickém doku 94 jsem byl rád, že na sobě nemám kraťasy jako loni. Letos by to opravdu nešlo, a to už je co říct.
Hned po lehce komplikovanější registraci (ano, zase jsem se elektronicky přihlásil deset minut před odjezdem) a získání toho fajne trička se to rozjelo. Už jenom vidět známé tváře dalších magorů mi stačilo, abych věděl, že jsem mezi svými.
A protože se tentokrát žádná časoprostorová anomálie, která by zhustila čas, nevyskytla, stihl jsem toho mnohem víc než v Chotěboři. Teď jen jde o to, jestli si na to taky vzpomenu.
Protože se schylovalo k Riskuj, rozhodl jsem se obsadit strategicky výhodnou pozici již během předchozí přednášky monsignore Blaira. A to byla chyba, protože jsem slyšel, jak nechutně německy čte jméno jistého bojového umění. Teräs käsi fakt nemá se sýrem nic společného, perkele.
Než jsem to vydýchal, polovina Riskuj byla pryč a i po tu druhou jsem byl tak konsternován, že se jisté osobě podařilo nevídané. Přemluvit mě k návštěvě manga workshopu. Jako fakt.
Přišel jsem tam pozdě, právě ve chvíli, kdy Sid už dovyprávěla veškerou důležitou teorii. I přes to jsem neutekl a jal se tvořit. Tuto chybu odnesli životem dva chibíci, respektive pokusy o ně. První se oběsil, druhého zabil třetí, zde vyobrazený v kvalitě hanebné, za kterou snímací technika vážně nemůže.
Cesta tam trvala dlouho, vzhledem k tomu, že vrak, sloužící nám za transportér, neměl hyperdrive a ten podsvětelný motor taky za moc nestál. Cesta byla suchá, místy namrzlá. S hrůzou jsem sledoval, jak na zemi za okny přibývá sněhu, zatímco teplota uvnitř byla až krutě jižní, a dozvěděl se spoustu věcí o modelech.
Po přistání v Kopřivnickém doku 94 jsem byl rád, že na sobě nemám kraťasy jako loni. Letos by to opravdu nešlo, a to už je co říct.
Hned po lehce komplikovanější registraci (ano, zase jsem se elektronicky přihlásil deset minut před odjezdem) a získání toho fajne trička se to rozjelo. Už jenom vidět známé tváře dalších magorů mi stačilo, abych věděl, že jsem mezi svými.
A protože se tentokrát žádná časoprostorová anomálie, která by zhustila čas, nevyskytla, stihl jsem toho mnohem víc než v Chotěboři. Teď jen jde o to, jestli si na to taky vzpomenu.
Protože se schylovalo k Riskuj, rozhodl jsem se obsadit strategicky výhodnou pozici již během předchozí přednášky monsignore Blaira. A to byla chyba, protože jsem slyšel, jak nechutně německy čte jméno jistého bojového umění. Teräs käsi fakt nemá se sýrem nic společného, perkele.
Než jsem to vydýchal, polovina Riskuj byla pryč a i po tu druhou jsem byl tak konsternován, že se jisté osobě podařilo nevídané. Přemluvit mě k návštěvě manga workshopu. Jako fakt.
Přišel jsem tam pozdě, právě ve chvíli, kdy Sid už dovyprávěla veškerou důležitou teorii. I přes to jsem neutekl a jal se tvořit. Tuto chybu odnesli životem dva chibíci, respektive pokusy o ně. První se oběsil, druhého zabil třetí, zde vyobrazený v kvalitě hanebné, za kterou snímací technika vážně nemůže.
Legenda: San se ptala, jestli se upíři bojí ohně
Během prznění japonského národního zvyku nás navíc svou přítomností poctil Lord, pokus o vyvolání mexické vlny mu však nevyšel, Sid to měla pevně v rukách a byla odhodlaná zůstat zeměpisně v zemi vycházejícího slunce.
Pak se asi něco dělo, ale při Frigg nemám páru, co to bylo. Tedy kromě toho, že se Treworovi podařilo pod dohledem početného davu přetransformovat auto v robota. Prý nějaký Transformer či co, ale jestli tohle někdy udělá auto, ve kterém pojedu, ať si mě nepřeje.
Hřebem večera a hřebíkem do rakve (neboť i jako poloviční upír spím zásadně v rakvi a tam už jsem byl poměrně utahaný) bylo Vodenovo Star Wars versus Jánošík. Star Wars tradičně obhájily svou pozici tragického poražence a proti maďarskému národnímu hrdinovi (všichni dobře víme, že se původně jmenoval Jánosz Ük) neměly šanci. Když definitivně padly, mohly být tak dvě hodiny ráno, já se zbaběle dopotácel do rakve a usnul.
V sobotu se toho událo víc, chronologické pořadí po mně nikdo chtít nemůže, to by bylo porušení pěkného seznamu konvencí na ochranu zvířat. Každopádně jsem se dozvěděl spoustu věcí o modelech, shlédl Discordovu přednášku o Mandaloriánech (neplést s midi-chloriany, to by ho asi dost naštvalo), která byla navzdory technickým problémům kategorie F naprosto parádní (není nad to, když přednášející byl osobně přítomen událostem, o nichž přednáší), viděl pekelně akční duel mezi Sid a Tess, přičemž první jmenovaná jako bonus předvedla pár působivých výkopů z capoetamtoho (to bojové umění, co se učili černoši, aby mohli bojovat i v želízkách), most ze stoje, který mi zlomil páteř jen jsem se na něj podíval, a pár efektních triků s kastrovacími koulemi. Ani jedno z toho na mně. Taky jsem se dozvěděl spoustu věcí o modelech, viděl kopec fotek z Celebration Europe od reportérky-senátorky a den se chýlil ke konci.
U Freye, co to povídám, nic takového, den se chýlil ke galavečeru. Během vyhlašování literárních soutěží se mi podařilo vyrýt si na předloktí „snad příště, vole“ nožičkou od brýlí. Výhodou mi budiž, že soutěžní povídku už prakticky mám, takže budu jen muset vhodnými manipulacemi donutit pořadatele k vybrání tématu, jaké potřebuji. Protože tahle povídka, ač původně k tématu, se prostě zvrhla, za to já fakt nemůžu.
Vyhlašovala se i fanartová soutěž, ale vzhledem k velmi strategicky nevýhodné pozici jsem toho moc neviděl, jen slyšel. Musím uznat, že autoři music videí měli dobrý vkus, Nightwish a Apocalyptica mi zvedly hladinu metaloidů v krvi na přijatelnou úroveň a já se pak mohl plně soustředit na divadlo.
Což je kapitola sama o sobě a já klobouk, respektive helmu, nesmekám, já ho odhazuji v dáli, protože si to prostě zaslouží. Lordovi se sice ani tady nepovedlo vyvolat mexickou vlnu, ale věřím, že si to vynahradí jinde. Každopádně jestli jsou ty zvěsti pravdivé, a já nemám důvod tomu nevěřit, pak Discord předvedl heroický výkon nejen na jevišti, ale především při psaní hry samotné, což zvládl v rekordním čase a jestli jsem se dobře díval, tak se všemi prsty. Místy to sice bylo trochu zdlouhavé a bylo tam možná trochu moc zelí, vole, ale ty trotly, co na jeviště házeli papírové koule ze zrušeného CTF live bych stejně nejradši rozsekal lightsaberem. Oproti předchozím tragikomickým dramatům rozhodně skok správným směrem, tleskám.
Pak se tam rozjela jakási akce velmi zvrhlého charakteru, takže jsem se odebral pryč a ulehčil tak Padmé práci s hlídáním mojí osoby. Ze zcela masochistických důvodů jsem se šel podívat na Tess avizované promítání filmu Mušketýr. A už chápu, co to znamená, když o něčem prohlásí, že u toho žrala koberec. Francouzská verze Posledního samuraje střihnutá s náhodnou komedií Jackieho Chana, honosící se v úvodu textem „Na motivy Tří mušketýrů Alexandra Dumase“, ač se zmiňovaným dílem má společná snad jen jména hlavních hrdinů, to se fakt nedá přežít víc jak jednou.
Tímto prakticky zabit, usnul jsem velmi rychle a nestydím se to přiznat.
Dopsal bych to tam, ale ovládl jsem se a taky mi chyběla červená fixa
V neděli jsem se dozvěděl spoustu věcí o modelech, podíval se novinky v Neznámých soubojích, dozvěděl se spoustu věcí o modelech a pak Gralex zmizel. Já udělal tu příšernou blbost, že jsem ještě zašel na přednášku o jednom Star Wars rpg. No, aspoň mám tak na půl roku o čem přemýšlet.
Všichni byli sbalení, čekalo se na povel k odchodu, a mně se do palice vloudila taková ta divná melancholická sentimentalita. Přestal jsem litovat něčeho, co jsem neudělal, začal litovat něčeho jiného, co jsem neudělal, umístil si do podvědomí upomínku, že už prostě musím pohnout s tou slibovanou povídkou pro Jediland a tak dále a tak dále.
Každopádně to byla povedená akce a ta cesta za to stála, i když by už napřesrok snad ten dambus jezdit mohl. Teď budu tak týden dospávat (ve vlaku to nešlo nejen díky buzení heslem „Praha ruky hore!“), narovnávat páteř, protože parkety mým zádům moc nesvědčí, vymazávat z hlavy tu spoustu věcí o modelech a příležitostně mlátit hlavou o zeď, protože jsem sem zapomněl něco důležitého připsat.
V každém případě děkuji všem včetně těch, se kterými jsem tam vůbec nemluvil nebo je ani neviděl, a běda těm, co slíbili, že přijedou, a neučinili tak. Pro případné námitky jsou tu komentáře a slibuji, že budu mazat jenom ty blbé a dělitelné sedmi...
Metsola, neljäs runo
Dala zima zemi sbohem, v Metsole je jaro zas,
obrůstají stráně hlohem, nastává tu lepší čas,
taje sníh a voda prýští, zelená se znovu vřes,
veverky i sysli, svišti, osídlili prázdný les.
Dlouho byli v jižních zemích, kde nevládl krutý chlad,
zatímco ve zdejších lesích soupeřem byl zimě hlad,
mrzly řeky v ledu spárech, nejen v horách sněžilo
ztratilo-li zvíře pelech, málokdy to přežilo.
Teď taje všude kolem sníh, ledy tají zrovna tak,
zpráva o tom letí na jih, na křídlech ji nese pták,
letí rychle k zemi pasu, složité má poslání,
musí zdolat těžkou trasu, která smrtí zavání.
„Zvěři hájů, polí, strání, navraťte se ve svůj luh,
po cestě vás Nanna chrání, v cíli potom její druh,
Skadi už tu déle není, zavolal ji domů Njörd,
před očima zem se mění, znovu splavný bude fjord.“
Vrátil se až ku večeru, sedl na zeď palisád,
rozhlédl se, kolem v šeru, viděl z dřeva domy stát.
Protáhl si křídla perná, novina se šíří dál,
kolem noc se stáhla černá, z jihu teplý vítr vál,
uprostřed vsi oheň plane, do okolí září,
že se dneska něco stane, dá se vyčíst z tváří.
Přišlo jaro, je čas slávy, dnes nepůjde nikdo spát,
šaman nese dýmku trávy, dnes se budou všichni smát.
„Zvěři hájů, polí, strání, navraťte se ve svůj luh,
po cestě vás Nanna chrání, v cíli potom její druh,
Skadi už tu déle není, zavolal ji domů Njörd,
před očima zem se mění, znovu splavný bude fjord.“
Po ránu se mlha zvedla, odhalila kopu těl,
komu hlava k zemi padla, ustlal si kde chtěl,
nejsou mrtví, jenom zlití, kocovina útočí,
šaman chce jen vodu k pití, ať svět kol se netočí,
bojovníci, kořenářky, mají chvíli jara dost,
slyšeti je jejich nářky, nejedná se o radost.
Den je tady, obzor svítá, nese teplo Metsole,
kolem ohně sokol lítá, já mám nohy na stole.
obrůstají stráně hlohem, nastává tu lepší čas,
taje sníh a voda prýští, zelená se znovu vřes,
veverky i sysli, svišti, osídlili prázdný les.
Dlouho byli v jižních zemích, kde nevládl krutý chlad,
zatímco ve zdejších lesích soupeřem byl zimě hlad,
mrzly řeky v ledu spárech, nejen v horách sněžilo
ztratilo-li zvíře pelech, málokdy to přežilo.
Teď taje všude kolem sníh, ledy tají zrovna tak,
zpráva o tom letí na jih, na křídlech ji nese pták,
letí rychle k zemi pasu, složité má poslání,
musí zdolat těžkou trasu, která smrtí zavání.
„Zvěři hájů, polí, strání, navraťte se ve svůj luh,
po cestě vás Nanna chrání, v cíli potom její druh,
Skadi už tu déle není, zavolal ji domů Njörd,
před očima zem se mění, znovu splavný bude fjord.“
Vrátil se až ku večeru, sedl na zeď palisád,
rozhlédl se, kolem v šeru, viděl z dřeva domy stát.
Protáhl si křídla perná, novina se šíří dál,
kolem noc se stáhla černá, z jihu teplý vítr vál,
uprostřed vsi oheň plane, do okolí září,
že se dneska něco stane, dá se vyčíst z tváří.
Přišlo jaro, je čas slávy, dnes nepůjde nikdo spát,
šaman nese dýmku trávy, dnes se budou všichni smát.
„Zvěři hájů, polí, strání, navraťte se ve svůj luh,
po cestě vás Nanna chrání, v cíli potom její druh,
Skadi už tu déle není, zavolal ji domů Njörd,
před očima zem se mění, znovu splavný bude fjord.“
Po ránu se mlha zvedla, odhalila kopu těl,
komu hlava k zemi padla, ustlal si kde chtěl,
nejsou mrtví, jenom zlití, kocovina útočí,
šaman chce jen vodu k pití, ať svět kol se netočí,
bojovníci, kořenářky, mají chvíli jara dost,
slyšeti je jejich nářky, nejedná se o radost.
Den je tady, obzor svítá, nese teplo Metsole,
kolem ohně sokol lítá, já mám nohy na stole.
Unien täysikuu
Chotěboř (aka Botěchoř), místo kdesi za mlhou tak hustou, že by se dala krájet i kdyby Rákosníček přestal hulit nekvalitní trávu, se minulý víkend opět stalo dějištěm Festivalu Fantazie Speciál. Každého, kdo by však na následujících řádcích očekával report, si dovolím přinejmenším neuspokojit, pokud ne přímo zklamat.
Každopádně jsem se v pátek hned po dvou pivech s takovými lehce divnými lidmi přidal ke skupině asi deseti strašlivě divných lidí, jež spojovalo diskusní fórum Lapiduch. Ne že bych mezi nimi snad měl co dělat, ale... no, možná trochu měl.
Jak jsem se dozvěděl až později, naše cesta byla oproti jiným velmi klidná, skoro až nudná. Těmi jinými mám na mysli Treiba a Verlaina, kteřížto přijeli druhého dne hned po absolvování Perunica festu. Myslím, že už tahle vědomost postačí většině lidí k tomu, aby si zbytek domyslela. Ve zkratce: alkohol a vlak jsou zlo, absolutní zlo, takové zlo, že je pak člověk rád, když během filmování vlaku zjistí, že ten vlak je jeho, a zjistí to včas, aby ho dohnal. A taky je rád, že i když vystoupí o dvě stanice a dvanáct kilometrů dřív, najde alespoň kolo, na kterém se může projet po nádraží a zabít tak hodinu do dalšího spoje. To naštěstí nebyl náš případ, my se tam dostali živí a zdraví. Takže stačilo projít městem duchů (všichni lidé se v obavách, co to zase přijede za individua, odstěhovali nebo zabarikádovali doma), podle hvězd se dostat až před močál a ten přejít, nedívaje se napravo ani nalevo, protože jinak by nás zlákala kdejaká zatoulaná Rusalka.
Asi každý tak nějak tuší, že i tento ročník probíhal ve znamení přednášek, projekcí, her a vůbec zvráceností všeho druhu. Jenže já se konečně povznesl na vyšší úroveň conaře a tohle všechno šlo jaksi kolem mě.
Tedy, všechno ne, to bych lhal. Dokonce jsem byl na dvou přednáškách, jedné o Startreku (když už mě jistá osoba na začátku zchladila tím, že mě měla za trekkieho) a pak o něčem, kde spousta lesbiček (respektive leseb, protože jak jedna moudrá, nalitá a ukecaná správně podotkla, neexistují žádní gayíčkové) zabíjí upíry.
Hned v pátek po příjezdu, registraci a vydýchání toho, že mě někdo považuje za trekkieho, jsem se konečně dozvěděl, co to znamená, když vás má admin vašeho domovského fóra „v merku“, ježto mě děsilo už dobrý týden.
Znamená to, že když už tato napůl božská bytost sestoupí k popelu a prachu země, u níž se lopotíme my, smrtelníci, čte si vaše příspěvky a narozdíl od jiných si až překvapivě velkou část jejich obsahu pamatuje. A to nebyla jediná divná věc pátečního večera. Tou další (když taktně pomlčím o tom, jak jedna milá slečna pila a pila, až musela vydávat) byla jistá metamorfóza výše zmíněného polobožského stvoření na smrtelníka, ovšem takového, jakého opravdu nepotkáte každý den.
Večer utekl jako děcko po prvním kari a za tu dobu se toho stihlo dost probrat, od obvyklého pavlačového klevetění, přes věštění budoucnosti až po hluboce filosofické úvahy o kvalitě rozmočeného rohlíku v česnečce a také o sdílení vlastností hráčů a jejich postav. Čistě informativně: ne, nešedivím, exclamation mark.
Noc se postupně chýlila k ránu, bla-bla-bla, šlo se spát.
V sobotu ráno jsem kromě dvou zmíněných přednášek viděl ještě kus animovaného filmu o býcích s vemeny, růžové myši maskované za kojota a o praseti se včelou v nose. Neptejte se proč. No a pak byla najednou neděle.
Nad Chotěboří se v sobotu chvíli po poledni zjevně vyskytla jakási časoprostorová anomálie. Ve zkratce – nějak se mi následujících patnáct hodin scvrklo do několika okamžiků, během nichž jsem nedělal vůbec nic, respektive vůbec nic, co by vás nějak mělo zajímat. Prozradím jen to, že to nemělo nic společného se záchranou ohrožených druhů mořských živočichů kolem Baltu, zato to celkem trefně vystihuje jeden z fishismů, jenž zde však v zájmu zachování serióznosti neuvedu. A taky abych to trochu zatemnil, samozřejmě.
Mimochodem – pořád ještě nechápu, proč ti blázniví vrátkaři strašili po sokolovně. A už mě to ani moc nezajímá, prostě je všechny sejmu, tak.
Nedělní ráno bylo mlhavé, ač jsem si brýle čistil opravdu důkladně. Chomáčky té bílé věci se vznášely nad blaty a vypadalo to, jako by někde uprostřed města vybuchla cementárna.
Po shlédnutí Simpsonových přišel čas k odjezdu. Na náměstí už bylo dokonce pár domorodců, kteří se opět změnili v lidi po probdělé noci ve formě vlkodlaka, a s despektem na nás koukala jen necelá polovina z nich. Vida, že první autobus připomíná svým obsahem krabičku sardinek, rozhodli jsme se počkat si půl hodiny na další v bláhové naději, že to snad bude lepší. Nebylo, ale přišli Treib s Verlainem, takže to čekání uteklo velmi rychle. Navíc nám mačkání v autobuse po dvou nocích v sokolovně tak nějak nevadilo.
Dorazil jsem domů a obětoval Freyovi a Freyje periodickou tabulku prvků za to, jak to dopadlo. Určitě se jim to bude hodit mnohem víc, než další mrtvé zvíře...
Každopádně jsem se v pátek hned po dvou pivech s takovými lehce divnými lidmi přidal ke skupině asi deseti strašlivě divných lidí, jež spojovalo diskusní fórum Lapiduch. Ne že bych mezi nimi snad měl co dělat, ale... no, možná trochu měl.
Jak jsem se dozvěděl až později, naše cesta byla oproti jiným velmi klidná, skoro až nudná. Těmi jinými mám na mysli Treiba a Verlaina, kteřížto přijeli druhého dne hned po absolvování Perunica festu. Myslím, že už tahle vědomost postačí většině lidí k tomu, aby si zbytek domyslela. Ve zkratce: alkohol a vlak jsou zlo, absolutní zlo, takové zlo, že je pak člověk rád, když během filmování vlaku zjistí, že ten vlak je jeho, a zjistí to včas, aby ho dohnal. A taky je rád, že i když vystoupí o dvě stanice a dvanáct kilometrů dřív, najde alespoň kolo, na kterém se může projet po nádraží a zabít tak hodinu do dalšího spoje. To naštěstí nebyl náš případ, my se tam dostali živí a zdraví. Takže stačilo projít městem duchů (všichni lidé se v obavách, co to zase přijede za individua, odstěhovali nebo zabarikádovali doma), podle hvězd se dostat až před močál a ten přejít, nedívaje se napravo ani nalevo, protože jinak by nás zlákala kdejaká zatoulaná Rusalka.
Asi každý tak nějak tuší, že i tento ročník probíhal ve znamení přednášek, projekcí, her a vůbec zvráceností všeho druhu. Jenže já se konečně povznesl na vyšší úroveň conaře a tohle všechno šlo jaksi kolem mě.
Tedy, všechno ne, to bych lhal. Dokonce jsem byl na dvou přednáškách, jedné o Startreku (když už mě jistá osoba na začátku zchladila tím, že mě měla za trekkieho) a pak o něčem, kde spousta lesbiček (respektive leseb, protože jak jedna moudrá, nalitá a ukecaná správně podotkla, neexistují žádní gayíčkové) zabíjí upíry.
Hned v pátek po příjezdu, registraci a vydýchání toho, že mě někdo považuje za trekkieho, jsem se konečně dozvěděl, co to znamená, když vás má admin vašeho domovského fóra „v merku“, ježto mě děsilo už dobrý týden.
Znamená to, že když už tato napůl božská bytost sestoupí k popelu a prachu země, u níž se lopotíme my, smrtelníci, čte si vaše příspěvky a narozdíl od jiných si až překvapivě velkou část jejich obsahu pamatuje. A to nebyla jediná divná věc pátečního večera. Tou další (když taktně pomlčím o tom, jak jedna milá slečna pila a pila, až musela vydávat) byla jistá metamorfóza výše zmíněného polobožského stvoření na smrtelníka, ovšem takového, jakého opravdu nepotkáte každý den.
Večer utekl jako děcko po prvním kari a za tu dobu se toho stihlo dost probrat, od obvyklého pavlačového klevetění, přes věštění budoucnosti až po hluboce filosofické úvahy o kvalitě rozmočeného rohlíku v česnečce a také o sdílení vlastností hráčů a jejich postav. Čistě informativně: ne, nešedivím, exclamation mark.
Noc se postupně chýlila k ránu, bla-bla-bla, šlo se spát.
V sobotu ráno jsem kromě dvou zmíněných přednášek viděl ještě kus animovaného filmu o býcích s vemeny, růžové myši maskované za kojota a o praseti se včelou v nose. Neptejte se proč. No a pak byla najednou neděle.
Nad Chotěboří se v sobotu chvíli po poledni zjevně vyskytla jakási časoprostorová anomálie. Ve zkratce – nějak se mi následujících patnáct hodin scvrklo do několika okamžiků, během nichž jsem nedělal vůbec nic, respektive vůbec nic, co by vás nějak mělo zajímat. Prozradím jen to, že to nemělo nic společného se záchranou ohrožených druhů mořských živočichů kolem Baltu, zato to celkem trefně vystihuje jeden z fishismů, jenž zde však v zájmu zachování serióznosti neuvedu. A taky abych to trochu zatemnil, samozřejmě.
Mimochodem – pořád ještě nechápu, proč ti blázniví vrátkaři strašili po sokolovně. A už mě to ani moc nezajímá, prostě je všechny sejmu, tak.
Nedělní ráno bylo mlhavé, ač jsem si brýle čistil opravdu důkladně. Chomáčky té bílé věci se vznášely nad blaty a vypadalo to, jako by někde uprostřed města vybuchla cementárna.
Po shlédnutí Simpsonových přišel čas k odjezdu. Na náměstí už bylo dokonce pár domorodců, kteří se opět změnili v lidi po probdělé noci ve formě vlkodlaka, a s despektem na nás koukala jen necelá polovina z nich. Vida, že první autobus připomíná svým obsahem krabičku sardinek, rozhodli jsme se počkat si půl hodiny na další v bláhové naději, že to snad bude lepší. Nebylo, ale přišli Treib s Verlainem, takže to čekání uteklo velmi rychle. Navíc nám mačkání v autobuse po dvou nocích v sokolovně tak nějak nevadilo.
Dorazil jsem domů a obětoval Freyovi a Freyje periodickou tabulku prvků za to, jak to dopadlo. Určitě se jim to bude hodit mnohem víc, než další mrtvé zvíře...
Pohjoinen tuuli
(aneb slibovaná doom metalová variace na Severní vítr)
Jdu odstavným pruhem se svým černým druhem
a ve vzduchu zavání mord.
Chmury se vrší a furt jenom prší
a vítr je na garde kord.
Noc kolem má oči a opilec močí
a mně se chce strašlivě spát.
Tak šlápnu do louže, a trávy, co klouže,
já nechci tu hodinu stát.
Vítr nad Zlínem je krutý, vnáší nám do srdcí splín,
jak na prsten v Ásgardu skutý dopadá stín na spící Zlín.
Kol tma jako v Helu a spousta bordelu
a já vůl si nevzal boken.
Vlk na měsíc vyje a kdo může, pije,
jen děti tu čumí z oken.
Zda bude můj osud mi přát jako dosud,
tak nikdy už nedojdu dom,
neb někde po cestě mě v kožené vestě
umlátí neznámý Rom.
Vítr nad Zlínem je krutý, vnáší nám do srdcí splín,
jak na prsten v Ásgardu skutý dopadá stín na spící Zlín.
Jdu odstavným pruhem se svým černým druhem
a ve vzduchu zavání mord.
Chmury se vrší a furt jenom prší
a vítr je na garde kord.
Noc kolem má oči a opilec močí
a mně se chce strašlivě spát.
Tak šlápnu do louže, a trávy, co klouže,
já nechci tu hodinu stát.
Vítr nad Zlínem je krutý, vnáší nám do srdcí splín,
jak na prsten v Ásgardu skutý dopadá stín na spící Zlín.
Kol tma jako v Helu a spousta bordelu
a já vůl si nevzal boken.
Vlk na měsíc vyje a kdo může, pije,
jen děti tu čumí z oken.
Zda bude můj osud mi přát jako dosud,
tak nikdy už nedojdu dom,
neb někde po cestě mě v kožené vestě
umlátí neznámý Rom.
Vítr nad Zlínem je krutý, vnáší nám do srdcí splín,
jak na prsten v Ásgardu skutý dopadá stín na spící Zlín.
Humppa, perkele!
Mám za sebou největší kulturní akci minimálně tohoto měsíce a pořád dýchám, což je výsledek vskutku uspokojivý, vzhledem k tomu, co se za ten necelý den stačilo všechno udát. Jaká kulturní akce že to byla? Do naší mrňavé a nechutně jižní zemičky zavítaly dvě kapely z Finska, jmenovitě Korpiklaani a Kivimetsän druidi. A protože víc hlav vypadá při headbangingu lépe, vzali s sebou do party ještě dvě své české sestry, Interitus a Silent Stream of Godless Elegy.
Z nějakého mně neznámého, leč jistě velmi zvráceného důvodu se celá akce konala až v dalekém Zlíně. To znamenalo vyrazit vlakem někdy kolem jedenácté, abychom tam byli s dostatečným předstihem, kdyby se úplnou náhodou stalo, že by naše drahé dráhy snad měly zpoždění.
Cesta do Mordoru (taky to bylo na východ a taky se nad ním stahovala černá mračna) ubíhala ve společnosti jednoho apatického smrťáka, těhotné paní, která do sebe za ty dvě hodiny dostala tolik jídla, co já za celý víkend, a družné studentky lesnictví na Vysoké škole zemědělské, jež neumí rozeznávat zvířecí bobky, zato toho věděla zhýrale mnoho o dřevě.
Dozvěděli jsme se tedy, proč jsou některé stromy očíslované a jak občas spáchají sebevraždu, Radim otevřel nastávající matce okurky (i ty zapila ovocným džusem) a Mordor už byl proklatě blízko.
Tolik dlouhovlasých, černě oděných individuí jsem v motoráku ještě nikdy neviděl, ale něco mi říká, že průvodčí byla zvyklá i na horší zjevy, vzhledem k tomu, že stejným vlakem jezdí na místo činu i účastníci Masters of Rock.
Se zhruba čtyřhodinovým předstihem jsme měli spoustu času na prohlídku toho nádherného města, kde lišky už dávno nedávají dobrou noc, protože emigrovaly do sousedního Mongolska, kde kachny disponují telepatickými schopnostmi a kde lidem zjevně strašně rychle rostou vlasy a prakticky netrpí žízní, což jsem odvodil z poměru kadeřnictví na hospody, který byl v námi prozkoumané oblasti seriózně 5:1.
Leč jeden sympatický podnik tam měli. Viper. Měli sice gramatickou chybu v názvu a já navíc nic prát nechtěl, nicméně pivo, to znamená ne Starobrno, čepovali a při vzpomínce na toho tamního utopence se mi spouští Pavlovův reflex, o servírce nemluvě.
Tři piva na tři hodiny je sice dost jižanský průměr, nicméně naším primárním cílem teď bylo zabít čas, nikoliv Let’s drink a sfárat se jak zákon káže. Čas byl zabit a my se přesunuli do cílové budovy, vedle níž parkoval podezřelý autobus s Ålandskou poznávací značkou.
Do začátku nicméně ještě pár desítek minut zbývalo, takže ty musely být též zabity.
Radim, v kotli ležící, spící
Jako první nastoupila na pódium česká doom metalová kapela Silent Stream of Godless Elegy. To jméno si zapamatujte, opakovat ho nebudu, zabírá to nechutně moc místa.
Před tím jsem je slyšel jednou, úplnou náhodou jsem v Noci s Andělem zaslechl jakési libé zvuky během přepínání televize po skončení Červeného trpaslíka. Čili jsem tušil, že mám čekat něco přinejmenším famózního. Nezklamali.
Ne že bych snad rozuměl víc jak třetině textu, přičemž polovinu toho zaslechnutého tvořil refrén „Slava, Slava!“, ale ani trochu mi to nevadilo.
Hvězdou vystoupení se pak z mého úhlu pohledu stali hráč na cosi jako violoncello a houslistka, v civilu mimochodem učitelka, která sice celou dobu působila naprosto seriózně a ke zbytku kapely se podobně jako Hittavainen vůbec nehlásila, ovšem ke konci i ona suverénně mávala hlavou, až se od těch zlatých vlasů odrážela barevná prasátka.
Prostředek se mi někam ztratil...
První Češi odešli, nahradili je první Finové. Kivimetsän Drudi, neboli Druid kamenného lesa. Pokud to člověk přeloží do angličtiny jako Druid of Stoned Forest, možná tím částečně odpoví na dotaz, proč se jmenují takhle divně, za to prostě může tráva.
O této tlupě jsem si již své myslel a nebylo to nic, čím by se měli chlubit. Každopádně tady už jsem přišel na to, v čem že je zakopán pes. Hudba parádní, oblečeni byli stylově do drátěných košil (tedy až na jednoho, co neměl košili žádnou, ale na toho jsem pochopitelně nekoukal), na obličeji válečné malůvky a jako jediní měli v sestavě i klávesy.
Tak co tam skřípalo? Za vším hledej ženu, nebo strašně moc chlastu, a tihle byli buď střízliví, nebo zvyklí. Ale té babě bych s chutí nabídl topinku s česnekem a pak jí vrazil dřevěný kůl do hlavy, protože to by bylo vysvobození pro celou kapelu. A to, že se v jednu chvíli sebrali a ji tam nechali zpívat samotnou, pánové, to vám fakt nezapomenu.
Během vystoupení by si cedulku Hvězdy zasloužil klávesák, nejen proto, že byl jediný, ale i pro svou vizáž Dartha Maula a pochopitelně kousky, jaké předváděl. Ale když bylo po všem, vylezl zpoza bicích člověk, kterého prostě nemůžu nezmínit. Vždycky jsem se divil, kde vznikají ty vtipy, že nejblbější lidi jsou kromě fotbalistů ještě bubeníci. Už to vím – někdo viděl tohohle. Měl totiž tak neuvěřitelně přiblblý výraz ve tváři, že i pytlík arašídů proti němu vypadal jako génius. Ale mlátilo mu to parádně, pak paličky hodil v dav a v přestavování scény pro další Čechy se angažoval jako ďas.
Tady prostředek pro změnu nebyl podstatný...
Těmi dalšími Čechy byli Interitus, kapela mně naprosto neznámá. Prezentovali se jako metalcore, ale hlavně, že jsou zdraví.
Tož pěkné to bylo, ale zase ne tolik, abych se po něčem od nich začal sápat. Možná proto, že mi tyhle skupiny maníků v černých kožených hadrech celkem dost splývají. I když growling šéfa těchhle byl velmi specifický, to se musí nechat.
I zde byli kandidáti na Hvězdu dva, leč ten druhý ji později shrábnul sám. Nic proti bubeníkovi, který po dvouminutovém zápase se šátkem s tímto seknul kamsi do rohu a nasadil si kšiltovku, ale na houslistu, u nějž Radim zpochybňoval vlastnictví občanského průkazu, vážně neměl ani v nejmenším. Tomu klučinovi, snad mi to označení promine, někdo prokopl housle a stejně hrál tak, že by se Šporcl hanbou oběsil na svém šátku. Dobře, možná ty housle nebyly prokopnuté, jenom lehce futuristické, každopádně jim chyběla jakákoliv výplň.
Všímáte si barevného sladění, že?
A pak to přišlo. Po krátké předehře, která spočívala v tom, že si předkapely sebraly svoje amatérská fidlátka včetně bubnů, jsem si poprvé všiml, že za bubny současnými stojí ještě cosi pod plachtou. To cosi byla bicí soustava, Shaman Drum, kterou sem pravděpodobně převezli v jednom kuse speciálním opancéřovaným náklaďákem. Paroží po stranách pochopitelně nechybělo a už brzy se uprostřed pódia objevil další sobí skalp, nezbytná to proprieta zlatého hřebu večera.
Korpiklaani napochodovali s očekávanou vervou a celou tu dobu nepolevili. Čekal jsem, že to bude banda Happy little boozerů a nezklamali mě ani v nejmenším, ba naopak. Z mého seznamu oblíbených kousků vynechali jenom Nordic Feast, Pellonpekko sice hráli, ale během něho jsem byl donucen se tak trochu porvat s jedním silně nalitým individuem, jehož hmotnost se dala za klidového stavu vyjádřit jako dvojnásobek té mojí. Zjevně jsem se mu nelíbil, asi jsem mu v minulém životě přejel psa či co, chytil mě zezadu za vlasy a pak se sápal po krku. Naštěstí vzhledem k jeho stavu nebyl zas takový problém vychýlit ho z rovnováhy, poslat za ním ránu a předat ho davu, který si ho ochotně přesměroval až směrem k jednomu bezpečákovi. Vyhodili ho, vrátil se, vyhodili ho, vrátil se. Dál jsem to nesledoval a ruka mě nebolela, buď jsem se netrefil, nebo ano, ale do tuku. Pravděpodobnost obého je velmi vysoká.
Ale zpátky ke Korpiklaanům. Vyhlašovat Hvězdu pochopitelně nemá význam, protože by si ji zasloužil každý. Jonne Järvelä předvedl svou superschopnost hrát na kytaru, zpívat k tomu kulometnou salvu Tervaskanta, kouřit a místo nádechů upíjet z připravené plechovky českého Beer, beer. Hittavainen se údajně usmál dvakrát. Poprvé jsem ho neviděl, podruhé, když si během návratu na přídavek nesl známou plechovku, už ano. Velmi nezvyklé. Oba kytaristé pobíhali jako praví hospodští burani po pódiu, vypadalo to skoro jako Pixies Dance, a místy zvolali nějaké to perkele nebo zaskočili ve zpěvu za Jonneho, když ten zrovna doplňoval tekutiny. Matsona jsem za celou dobu neviděl ani jednou, zato slyšet ho bylo pekelně.
Skončili ještě daleko Before the morning sun, a na nás tak čekalo zhruba pět hodin do prvního vlaku. Možná mě tím elánem nakazili, každopádně jsme vyrazili vstříc Misty fields kolem Zlína, abychom se skrz ně dostali někam k Otrokovicím, když už máme tolik času.
Kdo najde Matsona, má bod
A to je kapitola sama o sobě, která mě inspirovala k sepsání lehce doom metalové variace na Severní vítr, ale ten až zvlášť.
Protože hlavním orientačním bodem nám byla železniční trať, vydali jsme se stírat rosu na kolejích. To byl velmi špatný nápad.
Když jsme tamtudy jeli za dne, vůbec jsem si nevšiml, jakým hrůzným komplexem projíždíme. Po levé straně se táhla dlouhá opuštěná socialistická budova, kolem níž se rozléhaly zvuky klapajícího psacího stroje, jak skřípal pod rukama kostlivce, co tam po nocích dělává účetnictví. Na straně pravé pak stála opuštěná fabrika na sovětské ruční mlýnky, pračky a granáty. To všechno stavěli z plechů a hromad uhlí, které tam dosud leželo netknuté, houpající se viselec dodával prostředí vyloženě přátelskou atmosféru. Pozvání na čaj jsme zdvořile odmítli a šli dál, střídavě po kamení, pražcích a trávě.
Tu náhle po levé straně budova skončila a v mlze se zjevila silnice, kteroužto jsme použili jako substituci za koleje, neboť stírat rosu už docela sálo. Po silnici se kyvadlově pohybovaly dva taxíky, ale naši pozornost upoutala autobusová zastávka.
Dle jízdního řádu (tož to som fakt netušil, že v Zlíně majió trolejby) měla osmikilometrová cesta trvat asi dvacet minut. A protože městská doprava začala jezdit až za hodinu, zahájili jsme přibližovací manévr po svých.
Po mokrém asfaltu, po mokré trávě, po mokrém štěrku, to vše se v náhodných intervalech náhodně střídalo. Blikající semafory v dálce, vyjící vlkodlaci až moc blízko a funící ježek přímo pod nohama a Viima jako prase, to všechno působilo děsivě atmosféricky. Ale na Running with wolves nějak nebyla nálada.
Tímhle prostředím jsme ušli čtyři kilometry, do půlky trasy trolejbudu. Netrvalo dlouho a jedna tato příšera si pro nás přijela. Mimochodem – pozor na automaty na jízdenky, chovám podezření, že v nich přebývá nějaká mimozemská forma života, čemuž nasvědčují zvuky krabicí vydávané. Rozhodně do té piksly nemlaťte, ať nezpůsobíte válku světů.
Elektrický bus nás sice dovezl na nádraží v Otrokovicích, ale stále o notnou dobu dříve, než odjížděl první vlak, navíc čekárna byla zavřená a venku taková zima, že i já si oblékl bundu.
Kupodivu i ve dvě ráno se dá najít otevřený podnik. Kupodivu vám v něm i uvaří čaj a nejspíš tam mají i nějaký přístroj na dilataci času, takže tam ubíhá podstatně rychleji.
Vzhledem k tomu, že jsme byli vlastníky kilometrově neomezené jízdenky, rozhodl Radim, že využijeme vlaku jedoucího asi o hodinu dřív. Sice jel na druhou stranu, opět přes Zlín do Vizovic, ale pak se vracel. A taky nám málem ujel, protože jsem onu úžasnou jízdenku asi pět minut hledal, načež se ukázalo, že ji má on.
Průvodčí jsme tímto kouskem lehce rozhodili, ale nakonec pochopila a ani nás v končené stanici nevyhodila. Ne že by snad měla šanci.
Vlakové nádraží Zlín střed jsme tedy minuli již počtvrté a dokonce i stihli rychlík na Prahu, kde nám podezřele milý průvodčí oznámil radostnou novinu, sice že v Přerově s největší pravděpodobností nastoupí tlupa ortodoxních uctívačů fanatického fotbalu, takzvaných Baníkovců (aka Veriset Äpärät), pyčo. Radim tedy skryl výsostné znaky strany, kterou podporuje a jejíž program se příliš neshoduje s tím jejich, a v Přerově s napětím vyčkával, jestli opravdu nastoupí.
Už to vypadalo, že se průvodčí jen lehce zmýlil, ale to by nesměly platit zákony pana Murphyho. Ano, přišli, a přišlo jich hodně. Seděli ve vedlejším vagóně a i tak je bylo slyšet, naštěstí jenom to.
Živý a zdravý jsem se Under the Sun dopotácel domů a s pocity Journey mana počal dospávat předchozích čtyřiadvacet hodin...
Takaperin takaisin
Zločinci se prý vrací na místo činu. Tak jsem se vrátil taky.
Přesněji řečeno, vrátil jsem se tam, kde jsem strávil podstatnou část předchozích čtyř let. Na onom gymnáziu kdesi v Libni totiž otevřeli dveře. Nikoliv aby vyvětrali, nýbrž aby lapili duše těch, co se tam přijdou podívat.
Dokodrcal jsem se tam zhruba v polovině a to přes to, že jsem na přednášce o principech operačních systémů přese všechny vyhlídky neusnul. Tedy ne na jejím konci, v průběhu mě pochopitelně hned několik mikrospánků přemohlo.
Vcházím na dvůr za fanfár sbíječky a nevidím jedinou živou duši. Z oblohy se snáší žluté listí, školníkova mutantní doga vyje na zapadající slunce, kolem mrtvoly u její misky se zvedá oblak zelenkavých masařek a vůbec to tam vypadá dost děsivě. Jako bych odešel teprve včera.
Vejdu tedy do budovy, obdržím od lehce znuděných studentů hlídajících dveře papír s informacemi, jenže se od toho, se kterým jsem tam před rokem pobíhal já, liší jen v detailech, a vydávám se hledávat bývalé spolužáky, kteří by tu dle mých dedukcí měli být. Error 404...
Tedy ne úplně, jeden tam byl. Krycím jménem „Hošík v kvádru“ ho nikdo neoznačil. Možná proto, že si to prostě nikdo nedovolil, možná proto, že neměl kvádro.
Vypravili jsme se tedy na rekognoskaci terénu, abychom zjistili, jak se to tam změnilo. Zvenku vypadala budova nedotčená, předpokládal jsem tedy, že vnitřek na tom bude podobně.
Jenže to byla dedukce naprosto mylná a povrchní, uvnitř se změnilo mnohé. Od detailů jako přestavba jídelny a evidentní zkvalitnění menáže až po věci takového kalibru, jako třeba květináče s živými rostlinami skoro v každé třídě.
To jsem zjistil během důkladné inspekce ve všech třídách, přičemž jsem na každou lichou tabuli napsal „Byl jsem tu, Olda,“ (sudé obstarával David aka Hošík v kvádru) aby ani dnešní mladá generace nezapomněla na tohoto nejlegendárnějšího žáka naší školy, kterého sice nikdy nikdo neviděl, leč kolují o něm zvěsti vskutku nadpřirozené. Tyto zvěsti se předávaly z generace na generaci pomocí nážidelních fresek (když jsou na židlích, sotva můžou být nástěnné), ovšem s modernizací školy začaly staré židle s freskami mizet a nahradily je židle nové, na nichž se údajně nedá houpat, s důrazem na slovíčko údajně.
V jedné ze tříd jsem navíc našel toto a nedalo mi, abych to nezdokumentoval:
Inspekce byla tedy dokončena, menší recese též, přišel čas na obšťastnění našich bývalých profesorů naší současnou přítomností.
Stejně jako loni, i letos podávala trojice složená ze dvou zástupců ředitele a jednoho tělocvikáře a výchovného poradce v jedné osobě zdrcující výklad všem potenciálním zájemcům. Stejně jako loni, i letos odcházeli z nové jídelny lehce nazelenalí. Trochu jsme jim to snad zpříjemnili menším fraškovým vystoupením, ale to nebyl náš záměr, naopak to jistě plánovali oni.
Jakmile jsme totiž nakoukli do jídelny, jen tak, aby si nás oba zástupci tak trochu všimli (opravdu si všimli, mimochodem), zaslechli jsme, kterak ten třetí s hrdostí tělocvikářům vlastní vypráví, že loni se z tohoto gymnázia dokonce dostalo osm lidí na Jadernou fakultu ČVUT. Chápu, že návštěvníci se tomu nesmáli, ale my, znalí pravdy, že tam berou úplně každého kromě mě, jsme prostě nemohli zůstat zticha a na nohou.
Živí a zdraví jsme se asi po pěti minutách vymotali ven jen s lehčí žaludeční křečí, přičemž naše řady posílil další bývalý člen komanda 4.D, krycí jméno „Čtyřmetrovej“ nepadlo ani v jeho případě.
Profesorů, kteří nás učili, tam mnoho nebylo, leč o to zvědavější byli. Fakt mi dělalo problémy přiznat se čtyřikrát po sobě, kam že jsem se to nějakým šíleným omylem dostal, přičemž jednou jsem to musel říct učiteli na fyziku, který mimochodem odešel chvíli před námi, a učitelce na matematiku, která mimochodem před čtyřiceti lety na matfyzu promovala.
Za sílícího soumraku jsme se rozloučili a odešli. Na dotaz jedné ze studentek, zda se tedy budu ucházet o přijetí, jsem bez váhání odpověděl souhlasně.
Teď by byla asi vhodná chvíle začít vést sentimentální kecy, jak rád bych vrátil čas zase někam do třeťáku, kdy člověk chodil do školy prostě kvůli lidem, ne kvůli nějakým zásadním poznáním nebo snad kvůli tomu, aby někomu předvedl, co se doma naučil, to znamená nic. Na dobu, kdy jsem mohl vstávat o půl osmé a na osmou být ve škole, kdy jsem nějak přetrpěl i ten tělocvik s výchovným poradcem od sedmi, kdy jsme společně nadávali na příšerné obědy, i když to nebylo zlé, kdy jsme ukrývali křídy do nejrůznějších dutin, z nichž mnohé tam ještě jsou, a o přestávkách a volných hodinách po sobě házeli vším od hopíků přes učebnice a židle po sebe samé. Na čtyři roky života, které utekly jako pod bičem hodně vzteklého otrokáře, a každému něco daly a něco vzaly.
Ale na sentimentální kecy já nejsem, takže popojedem...
Přesněji řečeno, vrátil jsem se tam, kde jsem strávil podstatnou část předchozích čtyř let. Na onom gymnáziu kdesi v Libni totiž otevřeli dveře. Nikoliv aby vyvětrali, nýbrž aby lapili duše těch, co se tam přijdou podívat.
Dokodrcal jsem se tam zhruba v polovině a to přes to, že jsem na přednášce o principech operačních systémů přese všechny vyhlídky neusnul. Tedy ne na jejím konci, v průběhu mě pochopitelně hned několik mikrospánků přemohlo.
Vcházím na dvůr za fanfár sbíječky a nevidím jedinou živou duši. Z oblohy se snáší žluté listí, školníkova mutantní doga vyje na zapadající slunce, kolem mrtvoly u její misky se zvedá oblak zelenkavých masařek a vůbec to tam vypadá dost děsivě. Jako bych odešel teprve včera.
Vejdu tedy do budovy, obdržím od lehce znuděných studentů hlídajících dveře papír s informacemi, jenže se od toho, se kterým jsem tam před rokem pobíhal já, liší jen v detailech, a vydávám se hledávat bývalé spolužáky, kteří by tu dle mých dedukcí měli být. Error 404...
Tedy ne úplně, jeden tam byl. Krycím jménem „Hošík v kvádru“ ho nikdo neoznačil. Možná proto, že si to prostě nikdo nedovolil, možná proto, že neměl kvádro.
Vypravili jsme se tedy na rekognoskaci terénu, abychom zjistili, jak se to tam změnilo. Zvenku vypadala budova nedotčená, předpokládal jsem tedy, že vnitřek na tom bude podobně.
Jenže to byla dedukce naprosto mylná a povrchní, uvnitř se změnilo mnohé. Od detailů jako přestavba jídelny a evidentní zkvalitnění menáže až po věci takového kalibru, jako třeba květináče s živými rostlinami skoro v každé třídě.
To jsem zjistil během důkladné inspekce ve všech třídách, přičemž jsem na každou lichou tabuli napsal „Byl jsem tu, Olda,“ (sudé obstarával David aka Hošík v kvádru) aby ani dnešní mladá generace nezapomněla na tohoto nejlegendárnějšího žáka naší školy, kterého sice nikdy nikdo neviděl, leč kolují o něm zvěsti vskutku nadpřirozené. Tyto zvěsti se předávaly z generace na generaci pomocí nážidelních fresek (když jsou na židlích, sotva můžou být nástěnné), ovšem s modernizací školy začaly staré židle s freskami mizet a nahradily je židle nové, na nichž se údajně nedá houpat, s důrazem na slovíčko údajně.
V jedné ze tříd jsem navíc našel toto a nedalo mi, abych to nezdokumentoval:
Inspekce byla tedy dokončena, menší recese též, přišel čas na obšťastnění našich bývalých profesorů naší současnou přítomností.
Stejně jako loni, i letos podávala trojice složená ze dvou zástupců ředitele a jednoho tělocvikáře a výchovného poradce v jedné osobě zdrcující výklad všem potenciálním zájemcům. Stejně jako loni, i letos odcházeli z nové jídelny lehce nazelenalí. Trochu jsme jim to snad zpříjemnili menším fraškovým vystoupením, ale to nebyl náš záměr, naopak to jistě plánovali oni.
Jakmile jsme totiž nakoukli do jídelny, jen tak, aby si nás oba zástupci tak trochu všimli (opravdu si všimli, mimochodem), zaslechli jsme, kterak ten třetí s hrdostí tělocvikářům vlastní vypráví, že loni se z tohoto gymnázia dokonce dostalo osm lidí na Jadernou fakultu ČVUT. Chápu, že návštěvníci se tomu nesmáli, ale my, znalí pravdy, že tam berou úplně každého kromě mě, jsme prostě nemohli zůstat zticha a na nohou.
Živí a zdraví jsme se asi po pěti minutách vymotali ven jen s lehčí žaludeční křečí, přičemž naše řady posílil další bývalý člen komanda 4.D, krycí jméno „Čtyřmetrovej“ nepadlo ani v jeho případě.
Profesorů, kteří nás učili, tam mnoho nebylo, leč o to zvědavější byli. Fakt mi dělalo problémy přiznat se čtyřikrát po sobě, kam že jsem se to nějakým šíleným omylem dostal, přičemž jednou jsem to musel říct učiteli na fyziku, který mimochodem odešel chvíli před námi, a učitelce na matematiku, která mimochodem před čtyřiceti lety na matfyzu promovala.
Za sílícího soumraku jsme se rozloučili a odešli. Na dotaz jedné ze studentek, zda se tedy budu ucházet o přijetí, jsem bez váhání odpověděl souhlasně.
Teď by byla asi vhodná chvíle začít vést sentimentální kecy, jak rád bych vrátil čas zase někam do třeťáku, kdy člověk chodil do školy prostě kvůli lidem, ne kvůli nějakým zásadním poznáním nebo snad kvůli tomu, aby někomu předvedl, co se doma naučil, to znamená nic. Na dobu, kdy jsem mohl vstávat o půl osmé a na osmou být ve škole, kdy jsem nějak přetrpěl i ten tělocvik s výchovným poradcem od sedmi, kdy jsme společně nadávali na příšerné obědy, i když to nebylo zlé, kdy jsme ukrývali křídy do nejrůznějších dutin, z nichž mnohé tam ještě jsou, a o přestávkách a volných hodinách po sobě házeli vším od hopíků přes učebnice a židle po sebe samé. Na čtyři roky života, které utekly jako pod bičem hodně vzteklého otrokáře, a každému něco daly a něco vzaly.
Ale na sentimentální kecy já nejsem, takže popojedem...
Chuck Norris pitää judosta
Jůdo.
První lekce téhle šílenosti je za mnou. Hodina a půl čisté akce, jíž předcházela necelá hodina nasazování čoček a opět necelá hodina cesty. Nestálo to za to...
Naštěstí přišel nejobtížnější prvek celého cvičení hned na úvod a bylo jím oblečení se do kimona metodou pokus omyl. Do kimona, které prostě není stavěné na mojí tělesnou konstrukci, takže obi jsem si kolem pasu musel omotat třikrát a ani pak to nedělalo moc dobrotu.
Sensei (možná se tomu tady tak neříká, ale Loki to vezmi) vypadá z profilu jako ten chlápek v Hvězdné pěchotě, co měl snad všechny končetiny umělé. Tenhle možná taky, jen to dobře maskuje. A učil nás padat.
Toshiue Sensei, arigato, za to, že jsem se to částečně naučil už tenkrát během docházení na aikido. To byla totiž nepředstavitelná výhoda, hlavně na začátku, kdy jsem víceméně nechtěně přeskočil z normálních kotoulů rovnou na parakotouly. Navíc jsem měl čas přemýšlet trochu hlouběji nad tím, co říkal, nemusel jsem se tolik věnovat přímo technice. Takže už mám pár teorií, čili popojedem. Popojedem zpátky k nadpisu...
Možná to tak nevypadá, ale je to pravda. Má rád jůdo, protože je to způsob, jakým buď protivníka zabít jím samotným, nebo zemřít vyčerpáním. A protože Chuck Norris nemůže umřít, je jasné, že má v tomto sportu nezanedbatelnou výhodu.
Výraz sport je v tuto chvíli třeba předefinovat. V tomto případě se nejedná o strašlivou pitomost oslavující rychlé trouby, nýbrž substituci používanou odvykajícími rekordmany Tekkenu. Protože pojem bojové umění se na jůdo vážně aplikovat nedá, stačí si ho porovnat například s aikidem.
V aikidu člověk spoléhá na to, že útočník bude dotírat až do svého sladkého konce. Což útočníci většinou dělají, protože to mají v popisu práce. A vy díky několika šikovným trikům využijete jejich vlastní sílu k tomu, abyste ho dostali na zem a nemusíte do něj jedinkrát praštit. Jinými slovy: čím je silnější, tím hůř pro něj. Už jenom ta filosofie je parádní, co teprve pak praxe od ní odvozená, a to ani nemusíte mít 7. dan jako Steven Seagal.
V jůdu se proti sobě postavíte a přeměříte si toho druhého. Takže už v téhle fázi je to venku v divočině úplně nepoužitelné. Pak začne samotný „boj“, ne nepodobný tenisu. Prostě se jeden druhého snažíte utahat a pak mu některým z chvatů ukázat, že jste prostě lepší. Z toho mimo jiné plyne, že spoléháte na to, že se nepřítel v jistou dobu vzdá. O nevýhodách tohoto snad nemusím dlouze referovat.
Sečteno a podtrženo si zatím dovolím tvrdit, že jsem se v tomhle sportu dost zklamal. Kam se hrabe na celkem neznámé aikido s jeho filosofií, technikami a v neposlední řadě zbraněmi, o kterých si tady můžu nechat zdát, perkele, perkele, ještě jednou perkele. Útěchou mi může být jediné – pokud zemřu, místo na Valhale mám jisté.
První lekce téhle šílenosti je za mnou. Hodina a půl čisté akce, jíž předcházela necelá hodina nasazování čoček a opět necelá hodina cesty. Nestálo to za to...
Naštěstí přišel nejobtížnější prvek celého cvičení hned na úvod a bylo jím oblečení se do kimona metodou pokus omyl. Do kimona, které prostě není stavěné na mojí tělesnou konstrukci, takže obi jsem si kolem pasu musel omotat třikrát a ani pak to nedělalo moc dobrotu.
Sensei (možná se tomu tady tak neříká, ale Loki to vezmi) vypadá z profilu jako ten chlápek v Hvězdné pěchotě, co měl snad všechny končetiny umělé. Tenhle možná taky, jen to dobře maskuje. A učil nás padat.
Toshiue Sensei, arigato, za to, že jsem se to částečně naučil už tenkrát během docházení na aikido. To byla totiž nepředstavitelná výhoda, hlavně na začátku, kdy jsem víceméně nechtěně přeskočil z normálních kotoulů rovnou na parakotouly. Navíc jsem měl čas přemýšlet trochu hlouběji nad tím, co říkal, nemusel jsem se tolik věnovat přímo technice. Takže už mám pár teorií, čili popojedem. Popojedem zpátky k nadpisu...
Možná to tak nevypadá, ale je to pravda. Má rád jůdo, protože je to způsob, jakým buď protivníka zabít jím samotným, nebo zemřít vyčerpáním. A protože Chuck Norris nemůže umřít, je jasné, že má v tomto sportu nezanedbatelnou výhodu.
Výraz sport je v tuto chvíli třeba předefinovat. V tomto případě se nejedná o strašlivou pitomost oslavující rychlé trouby, nýbrž substituci používanou odvykajícími rekordmany Tekkenu. Protože pojem bojové umění se na jůdo vážně aplikovat nedá, stačí si ho porovnat například s aikidem.
V aikidu člověk spoléhá na to, že útočník bude dotírat až do svého sladkého konce. Což útočníci většinou dělají, protože to mají v popisu práce. A vy díky několika šikovným trikům využijete jejich vlastní sílu k tomu, abyste ho dostali na zem a nemusíte do něj jedinkrát praštit. Jinými slovy: čím je silnější, tím hůř pro něj. Už jenom ta filosofie je parádní, co teprve pak praxe od ní odvozená, a to ani nemusíte mít 7. dan jako Steven Seagal.
V jůdu se proti sobě postavíte a přeměříte si toho druhého. Takže už v téhle fázi je to venku v divočině úplně nepoužitelné. Pak začne samotný „boj“, ne nepodobný tenisu. Prostě se jeden druhého snažíte utahat a pak mu některým z chvatů ukázat, že jste prostě lepší. Z toho mimo jiné plyne, že spoléháte na to, že se nepřítel v jistou dobu vzdá. O nevýhodách tohoto snad nemusím dlouze referovat.
Sečteno a podtrženo si zatím dovolím tvrdit, že jsem se v tomhle sportu dost zklamal. Kam se hrabe na celkem neznámé aikido s jeho filosofií, technikami a v neposlední řadě zbraněmi, o kterých si tady můžu nechat zdát, perkele, perkele, ještě jednou perkele. Útěchou mi může být jediné – pokud zemřu, místo na Valhale mám jisté.
Metsola, kolmas runo
Trvá zima, vítr skučí, z nebes sníh se snáší,
jenom moře teskně hučí za vesničkou naší,
na obzoru hory září nad korunou dubu,
pod nímž sedí muži staří, rokují v tu dobu.
Kněz Njördův jim předsedá, ostatní se ptají,
proč se zima nezvedá a zůstává v kraji,
proč nadále tu vládne mráz a tma je jako v noci,
proč osiřela bobrů hráz a z lesa zmizli vlci.
Dýmku svoji nacpal trávou, ještě že je suchá,
cestuje mu kouř již hlavou, záhy spatří ducha.
Přišel druhý, poté tři, skučí, kvílí, občas řvou,
nechodí, jsou v povětří, na poradu druhy zvou.
„Duchové skal, vod a luhů, opusťte teď bohů hrad,
přeběhněte přes tu duhu, potřebuji vašich rad,
jak dál přežít krušné chvíle, jak se léta dočkat zas,
a kdy přejdou mraky bílé, jež sem Skadi žene hlas?“
Kolem ohně tančí sbor duchů a jim podobných,
i z dálky je slyšet chór jejich hlasů hromových.
Vzduchem se tu honí duši, chechtají se, víří sníh,
mrznou z toho lidem uši, do nichž leze duchů smích.
Nezdá se, že přišli sem zodpovídat dotazy,
místo toho si na zem kreslí z ledu obrazy,
ignorují starších kruh, rozfoukali ohniště,
pak začal je klidnit duch, ať zbude něco na příště.
„Duchové skal, vod a luhů, opusťte teď bohů hrad,
přeběhněte přes tu duhu, potřebuji vašich rad,
jak dál přežít krušné chvíle, jak se léta dočkat zas,
a kdy přejdou mraky bílé, jež sem Skadi žene hlas?“
Kněz si oči rukou kryje, očekává konec svůj,
náčelník dost sprostě kleje, nevzdává se stůj co stůj,
popadl zbraň, sekeru, sáhl po svých silách,
když pohlédl k severu, krev mu ztuhla v žilách.
Vyšlo slunce, po půl roce, Sunna zpět ho vrátila,
po tak dlouhé odmlce zem se světlem zalila,
duchové už brali roha, svit jim duše bořil,
a kněz říká „ach pro boha, co já to zas kouřil?“
jenom moře teskně hučí za vesničkou naší,
na obzoru hory září nad korunou dubu,
pod nímž sedí muži staří, rokují v tu dobu.
Kněz Njördův jim předsedá, ostatní se ptají,
proč se zima nezvedá a zůstává v kraji,
proč nadále tu vládne mráz a tma je jako v noci,
proč osiřela bobrů hráz a z lesa zmizli vlci.
Dýmku svoji nacpal trávou, ještě že je suchá,
cestuje mu kouř již hlavou, záhy spatří ducha.
Přišel druhý, poté tři, skučí, kvílí, občas řvou,
nechodí, jsou v povětří, na poradu druhy zvou.
„Duchové skal, vod a luhů, opusťte teď bohů hrad,
přeběhněte přes tu duhu, potřebuji vašich rad,
jak dál přežít krušné chvíle, jak se léta dočkat zas,
a kdy přejdou mraky bílé, jež sem Skadi žene hlas?“
Kolem ohně tančí sbor duchů a jim podobných,
i z dálky je slyšet chór jejich hlasů hromových.
Vzduchem se tu honí duši, chechtají se, víří sníh,
mrznou z toho lidem uši, do nichž leze duchů smích.
Nezdá se, že přišli sem zodpovídat dotazy,
místo toho si na zem kreslí z ledu obrazy,
ignorují starších kruh, rozfoukali ohniště,
pak začal je klidnit duch, ať zbude něco na příště.
„Duchové skal, vod a luhů, opusťte teď bohů hrad,
přeběhněte přes tu duhu, potřebuji vašich rad,
jak dál přežít krušné chvíle, jak se léta dočkat zas,
a kdy přejdou mraky bílé, jež sem Skadi žene hlas?“
Kněz si oči rukou kryje, očekává konec svůj,
náčelník dost sprostě kleje, nevzdává se stůj co stůj,
popadl zbraň, sekeru, sáhl po svých silách,
když pohlédl k severu, krev mu ztuhla v žilách.
Vyšlo slunce, po půl roce, Sunna zpět ho vrátila,
po tak dlouhé odmlce zem se světlem zalila,
duchové už brali roha, svit jim duše bořil,
a kněz říká „ach pro boha, co já to zas kouřil?“
Ylioppillaan kärsimys
První týden je za mnou, hurá, je čas na bilancování.
Začalo to tak nenápadně, jako všechny týdny ve všech měsících všech let. Pondělkem.
Už ráno toho dne jsem si vyhledal spojení do cílové stanice, to jest na Malou Stranu. Proč taky spěchat, když první přednáška, respektive první whatever, začínala až před půl jednou, že?
Dojel jsem tedy na určenou zastávku (tou nejotravněji pištějící tramvají, jaká se snad v Praze dá najít), dokonce s několikaminutovou rezervou, a pak spustil algoritmus na vyhledání cílové budovy. Ten spočíval v prostém lokalizování skupiny divných lidí, spočítání jejich kursu a zadání tohoto kursu do mého palubního počítače. Výsledek předčil všechna očekávání, ovšem pravdou zůstává, že od zastávky tramvaje bylo vchod do budovy vidět a vzdálenost byla menší jak padesát metrů.
Orientace uvnitř již byla složitější, neboť divných lidí tam proudily davy ve všech směrech. Plán budovy naštěstí visí na velmi přijatelném místě, tudíž jsem aktivoval supersmysly orientačního běžce a během pár sekund stál před inkriminovanou učebnou.
Drobný nedostatek, spočívající v tom, že jsme ještě neměli co procvičovat, vyřešil cvičící celkem předvídatelně. Prostě nám zadal spoustu velmi zábavných a velmi vtipných logických hádanek, v nichž většinou figurovala šachovnice, hrací kámen a spousta problémů, které ten kámen měl. Nakonec jsme tedy chudáčka koníčka nějak na tu druhou stranu dostali a mohli se posunout o úroveň výš.
Doslova, protože následovala přednáška z matematické analýzy v místnosti o patro výše. Profesora jsem kódově označil „Kelso“. Proč? Tváří se jako Mílius, ale člověk z něj stejně podvědomě vycítí sálající zlo, které nakumuloval léty strávenými tímhle zlým předmětem. Třicet minut po začátku začínám přemýšlet, co tam perkele dělám, a se zájmem pozoruji jeho styl mazání tabule.
Ale přežil jsem a dokonce se pak už ani nemusel přesouvat, neboť úvod do programování přišel za námi. Tedy, profesor, co ho měl zahájit. Jeho algoritmus pro mazání tabule byl podstatně sofistikovanější, to se musí nechat. Za zachování lineární asymptotické složitosti se mu během prakticky stejného času podařilo tabuli smazat podstatně kvalitněji. Dokonce dostal příležitost demonstrovat operativní řešení hardwarových problémů s projektorem. Jaksi se zasekl (projektor), takže nešlo upravovat šířku zobrazované plochy. Pokud byl promítaný papír s poznámkami položen klasicky (to jest delší osa papíru svírala s hranou přístroje blíže k promítači pravý úhel), zobrazila se na stěně zhruba polovina zamýšleného textu. Otočení papíru o devadesát stupňů pomohlo jen mírně, stále nebyla vidět zhruba třetina. Jako ideální se pak ukázala diagonála, na niž se vešel pohodlně prakticky celý řádek.
Po průchodu bludiště, zabití minotaura a vůbec samých děsivě vtipných taškařicích zazněl imaginární zvonec a hodny byl konec. Celého dne byl konec, takže jsem si sebral svých pět švestek a vypravil se na odyseu domů, vstřebávat data a hlavně spát.
Výhoda úterního přesunu spočívala v tom, že cílovou budovu už jsem dříve navštívil dvakrát. Poprvé s přihláškou a podruhé s tou samou přihláškou, protože poprvé jsem tradičně přijel pozdě. Cvičení z matematické analýzy se ukázalo býti trochu menším zlem než přednáška samotná, ale asi to bylo hlavně tím, že limity posloupností už jsem tak nějak uměl a při pohledu na ty příklady na mě šly jen lehké mdloby.
Tímto cvičením jsem si paradoxně odbyl půlku celodenního programu. Ovšem pouze co do délky.
Na angličtinu jsem se vypravil pro jistotu s podstatně větším náskokem. V Tróji, kde má Kabinet jazykové přípravy svou základnu, je totiž objektů několik a já správně tušil nějaké komplikace.
Zcela intuitivně jsem se dostal přímo do nejpodezřelejší z pěti budov, kterou jsem pokládal za správnou. Sice měla na štítu písmeno V a já hledal místnost T, ale to mi vůbec nevadilo. Člověk na vrátnici mě očividně považoval za bludného Holanďana, tudíž se mě jako jediného zeptal, kam že to jdu. Načež mě ten truhlík truhlíkovitá poslal do vedlejší budovy. A protože babička a vrátný mají vždycky pravdu, já truhlík truhlíkovitá ho poslechl.
Nejen že v cílové budově žádná místnost s poetickým označením T263 nebyla, ještě jsem musel ustát těch pár pobavených pohledů od čvuťáků, kteří tam mají hnízdo.
Naštěstí jsem venku potkal pár divných lidí, kteří očividně mířili stejným směrem. Na takovouto skupinu už si vrátný netroufl, dostalo se mu ode mne ošklivého pohledu a nahoře na nástěnce visela jedna taková celkem vtipná cedulka. Na ní se psalo zhruba to, že čtyři místnosti označené písmenem V (jako všechny v budově V) budou přejmenovány na T a změní se i jejich čísla, aby to nebylo tak úplně jednoduché. Leč byli jsme v cíli.
Angličtinář se představil jako Steve, i když s tím Wraithem toho tedy moc společného neměl, a do Čech se přiženil a žije tu už deset let. To bylo vidět, dokázal totiž doplnit správně všechny čárky a háčky nad název obchodního domu Cerna labut během necelých dvou minut. A vůbec s ním byla celkem sranda, nejen když se pokoušel předvádět skotský dialekt nebo hledal fix, který měl za uchem.
Vypustil nás za tmy a za deště. Lehkého deště, jaký mi vždycky z těžko zjistitelných a zvrácených důvodů dodá energii, až to není hezké. Možná kvůli tomu jsem pak šel kus cesty dobrovolně pěšky, voda nevoda.
Ovšem to jsem ještě netušil, co přijde zítra.
Plavecké testy, šílenost sama, nemám rád středu.
Díky tomu, že se sportovní hala univerzity nachází někde ještě-v-Praze-ale-už-ne-moc, jsem byl nucen vyjet podstatně dřív. Cesta se neskutečně vlekla, nejen díky depresi z jízdy kolem zavřené hospůdky u Šebestiána.
V cílové autobusové zastávce stačilo opět zapnout proceduru na hledání směru chůze divných lidí a záhy už jsem viděl tu budovu. Oficiální zkratka je SCUK, ale já si ji s dovolením přejmenuji na ASS. Jako Alegorická socha smrti.
I přes rezervu deseti minut jsem dostal vynadáno, že jdu pozdě, stejně jako dalších dvacet lidí, kteří přišli rovněž naprosto včas. A také nám byly vysvětleny podmínky toho testu. Čtyři bazény, to jest sto metrů, za tři minuty, jinak jsi trubka a budeš muset do kurzů plavání, zhruba tak nějak bych to shrnul.
Hala s bazénem byla nádherně impresionisticky vyzdobená. Různě velké fleky různých barev, Monet by koukal. Možná to bylo tím, že jsem si sundal brýle, ale s nimi by se mi plavalo fakt blbě.
Na svých prvních pětadvacet metrů jsem celkem pyšný, neboť jsem je prakticky celé urazil pod vodou. Na zbývající tři bazény už ale ani moc ne. Nicméně do limitu jsem se vešel, takže jsem z toho pekla mohl vypadnout a připravit se na odpoledne, což znamenalo vyzvracet všechnu tu vodu a usušit si vlasy.
Na přednášce z diskrétní matematiky jsem tak už byl celkem v provozuschopném stavu, takže už vím, o čem to vlastně je. Moje teorie, že se jedná o klasickou matematiku, jenom zamlčím výsledky, se rozpadla poměrně rychle. Po prvních patnácti minutách začínám přemýšlet, co tady perkele dělám. Jenže to pořád nebylo to největší zlo.
To přišlo hned pak. Nemám tušení, jak dlouho to trvalo, každopádně jsem tak polovinu Principů počítačů a operačních systémů prospal, vzbudil mě až pád plexisklového zábradlí. Docela slušná pecka, málem jsem si překousl jazyk a pak nemohl usnout, takže jsem měl zhruba hodinu na přemýšlení, co tady perkele dělám.
Domů jsem se dostal úplně mrtvý, ale i to stačilo. Jít spát byla jasná volba.
Čtvrtek nevypadal vůbec zle, tedy přinejmenším do chvíle, kdy jsem se probudil.
Tentokráte jsem v Tróji našel správný objekt, i když mě trochu udivila jedna věc. A to sice fakt, že hlavní budovu tam sdílí nejen matfyz a čvut, nýbrž ještě jakési gymnázium. To se projevovalo tím, že se mezi tou spoustou divných lidí občas objevil i někdo lehce normální, nebo dokonce nějaká ta slečna, i když i to byl úkaz celkem vzácný.
Během tamních dvou cvičení jsem si chvílemi připadal jako lama, a když zrovna ne, přemýšlel jsem, co tu perkele dělám.
Následoval přesun na Malou Stranu, tentokrát do třetího patra. Takže jsem se mohl zamyslet nad asynchronním uspořádáním tamních schodů. Do třetího patra vedly tři dvojice schodišť, každá dvojice s jiným počtem schodů a jen jeden z těchto počtů byl prvočíslo.
Tímto zjištěním naprosto zdrcen, přežil jsem tak nějak i Lineární algebru. Profesor byl nějaký vtipálek, během popisování matic a vektorů v soustavách lineárních rovnic mu přišlo velmi vtipné popsat pravou stranu jako „to, co je vpravo“. Ještě teď se smíchy válím po zemi, když si na to vzpomenu.
Na následující zlo už jsem naštěstí měl protilátky, takže Matematická analýza na mně nezanechala žádné trvalé následky, nebo alespoň doufám.
Cestou domů pršelo... mám to snad brát jako znamení?
Pátek mám zatím volný, díky Odinovi za to, i když se to asi brzo změní. Takže událostí dne bylo zjištění, že na jůdo se přihlásilo dost zvrhlých lidí a bude tedy otevřeno. Čas konání: 7:30, místo: ASS. Takže počítejte se mnou, kdy budu muset vstávat. Padesát minut cesta, hodina na nasazování čoček, deset minut snídaně, deset minut na to, abych se v tu nepohanskou dobu vyhrabal z postele.
Anebo ne, já to snad radši nechci vědět.
Co já tam perkele dělám?
Začalo to tak nenápadně, jako všechny týdny ve všech měsících všech let. Pondělkem.
Už ráno toho dne jsem si vyhledal spojení do cílové stanice, to jest na Malou Stranu. Proč taky spěchat, když první přednáška, respektive první whatever, začínala až před půl jednou, že?
Dojel jsem tedy na určenou zastávku (tou nejotravněji pištějící tramvají, jaká se snad v Praze dá najít), dokonce s několikaminutovou rezervou, a pak spustil algoritmus na vyhledání cílové budovy. Ten spočíval v prostém lokalizování skupiny divných lidí, spočítání jejich kursu a zadání tohoto kursu do mého palubního počítače. Výsledek předčil všechna očekávání, ovšem pravdou zůstává, že od zastávky tramvaje bylo vchod do budovy vidět a vzdálenost byla menší jak padesát metrů.
Orientace uvnitř již byla složitější, neboť divných lidí tam proudily davy ve všech směrech. Plán budovy naštěstí visí na velmi přijatelném místě, tudíž jsem aktivoval supersmysly orientačního běžce a během pár sekund stál před inkriminovanou učebnou.
Drobný nedostatek, spočívající v tom, že jsme ještě neměli co procvičovat, vyřešil cvičící celkem předvídatelně. Prostě nám zadal spoustu velmi zábavných a velmi vtipných logických hádanek, v nichž většinou figurovala šachovnice, hrací kámen a spousta problémů, které ten kámen měl. Nakonec jsme tedy chudáčka koníčka nějak na tu druhou stranu dostali a mohli se posunout o úroveň výš.
Doslova, protože následovala přednáška z matematické analýzy v místnosti o patro výše. Profesora jsem kódově označil „Kelso“. Proč? Tváří se jako Mílius, ale člověk z něj stejně podvědomě vycítí sálající zlo, které nakumuloval léty strávenými tímhle zlým předmětem. Třicet minut po začátku začínám přemýšlet, co tam perkele dělám, a se zájmem pozoruji jeho styl mazání tabule.
Ale přežil jsem a dokonce se pak už ani nemusel přesouvat, neboť úvod do programování přišel za námi. Tedy, profesor, co ho měl zahájit. Jeho algoritmus pro mazání tabule byl podstatně sofistikovanější, to se musí nechat. Za zachování lineární asymptotické složitosti se mu během prakticky stejného času podařilo tabuli smazat podstatně kvalitněji. Dokonce dostal příležitost demonstrovat operativní řešení hardwarových problémů s projektorem. Jaksi se zasekl (projektor), takže nešlo upravovat šířku zobrazované plochy. Pokud byl promítaný papír s poznámkami položen klasicky (to jest delší osa papíru svírala s hranou přístroje blíže k promítači pravý úhel), zobrazila se na stěně zhruba polovina zamýšleného textu. Otočení papíru o devadesát stupňů pomohlo jen mírně, stále nebyla vidět zhruba třetina. Jako ideální se pak ukázala diagonála, na niž se vešel pohodlně prakticky celý řádek.
Po průchodu bludiště, zabití minotaura a vůbec samých děsivě vtipných taškařicích zazněl imaginární zvonec a hodny byl konec. Celého dne byl konec, takže jsem si sebral svých pět švestek a vypravil se na odyseu domů, vstřebávat data a hlavně spát.
Výhoda úterního přesunu spočívala v tom, že cílovou budovu už jsem dříve navštívil dvakrát. Poprvé s přihláškou a podruhé s tou samou přihláškou, protože poprvé jsem tradičně přijel pozdě. Cvičení z matematické analýzy se ukázalo býti trochu menším zlem než přednáška samotná, ale asi to bylo hlavně tím, že limity posloupností už jsem tak nějak uměl a při pohledu na ty příklady na mě šly jen lehké mdloby.
Tímto cvičením jsem si paradoxně odbyl půlku celodenního programu. Ovšem pouze co do délky.
Na angličtinu jsem se vypravil pro jistotu s podstatně větším náskokem. V Tróji, kde má Kabinet jazykové přípravy svou základnu, je totiž objektů několik a já správně tušil nějaké komplikace.
Zcela intuitivně jsem se dostal přímo do nejpodezřelejší z pěti budov, kterou jsem pokládal za správnou. Sice měla na štítu písmeno V a já hledal místnost T, ale to mi vůbec nevadilo. Člověk na vrátnici mě očividně považoval za bludného Holanďana, tudíž se mě jako jediného zeptal, kam že to jdu. Načež mě ten truhlík truhlíkovitá poslal do vedlejší budovy. A protože babička a vrátný mají vždycky pravdu, já truhlík truhlíkovitá ho poslechl.
Nejen že v cílové budově žádná místnost s poetickým označením T263 nebyla, ještě jsem musel ustát těch pár pobavených pohledů od čvuťáků, kteří tam mají hnízdo.
Naštěstí jsem venku potkal pár divných lidí, kteří očividně mířili stejným směrem. Na takovouto skupinu už si vrátný netroufl, dostalo se mu ode mne ošklivého pohledu a nahoře na nástěnce visela jedna taková celkem vtipná cedulka. Na ní se psalo zhruba to, že čtyři místnosti označené písmenem V (jako všechny v budově V) budou přejmenovány na T a změní se i jejich čísla, aby to nebylo tak úplně jednoduché. Leč byli jsme v cíli.
Angličtinář se představil jako Steve, i když s tím Wraithem toho tedy moc společného neměl, a do Čech se přiženil a žije tu už deset let. To bylo vidět, dokázal totiž doplnit správně všechny čárky a háčky nad název obchodního domu Cerna labut během necelých dvou minut. A vůbec s ním byla celkem sranda, nejen když se pokoušel předvádět skotský dialekt nebo hledal fix, který měl za uchem.
Vypustil nás za tmy a za deště. Lehkého deště, jaký mi vždycky z těžko zjistitelných a zvrácených důvodů dodá energii, až to není hezké. Možná kvůli tomu jsem pak šel kus cesty dobrovolně pěšky, voda nevoda.
Ovšem to jsem ještě netušil, co přijde zítra.
Plavecké testy, šílenost sama, nemám rád středu.
Díky tomu, že se sportovní hala univerzity nachází někde ještě-v-Praze-ale-už-ne-moc, jsem byl nucen vyjet podstatně dřív. Cesta se neskutečně vlekla, nejen díky depresi z jízdy kolem zavřené hospůdky u Šebestiána.
V cílové autobusové zastávce stačilo opět zapnout proceduru na hledání směru chůze divných lidí a záhy už jsem viděl tu budovu. Oficiální zkratka je SCUK, ale já si ji s dovolením přejmenuji na ASS. Jako Alegorická socha smrti.
I přes rezervu deseti minut jsem dostal vynadáno, že jdu pozdě, stejně jako dalších dvacet lidí, kteří přišli rovněž naprosto včas. A také nám byly vysvětleny podmínky toho testu. Čtyři bazény, to jest sto metrů, za tři minuty, jinak jsi trubka a budeš muset do kurzů plavání, zhruba tak nějak bych to shrnul.
Hala s bazénem byla nádherně impresionisticky vyzdobená. Různě velké fleky různých barev, Monet by koukal. Možná to bylo tím, že jsem si sundal brýle, ale s nimi by se mi plavalo fakt blbě.
Na svých prvních pětadvacet metrů jsem celkem pyšný, neboť jsem je prakticky celé urazil pod vodou. Na zbývající tři bazény už ale ani moc ne. Nicméně do limitu jsem se vešel, takže jsem z toho pekla mohl vypadnout a připravit se na odpoledne, což znamenalo vyzvracet všechnu tu vodu a usušit si vlasy.
Na přednášce z diskrétní matematiky jsem tak už byl celkem v provozuschopném stavu, takže už vím, o čem to vlastně je. Moje teorie, že se jedná o klasickou matematiku, jenom zamlčím výsledky, se rozpadla poměrně rychle. Po prvních patnácti minutách začínám přemýšlet, co tady perkele dělám. Jenže to pořád nebylo to největší zlo.
To přišlo hned pak. Nemám tušení, jak dlouho to trvalo, každopádně jsem tak polovinu Principů počítačů a operačních systémů prospal, vzbudil mě až pád plexisklového zábradlí. Docela slušná pecka, málem jsem si překousl jazyk a pak nemohl usnout, takže jsem měl zhruba hodinu na přemýšlení, co tady perkele dělám.
Domů jsem se dostal úplně mrtvý, ale i to stačilo. Jít spát byla jasná volba.
Čtvrtek nevypadal vůbec zle, tedy přinejmenším do chvíle, kdy jsem se probudil.
Tentokráte jsem v Tróji našel správný objekt, i když mě trochu udivila jedna věc. A to sice fakt, že hlavní budovu tam sdílí nejen matfyz a čvut, nýbrž ještě jakési gymnázium. To se projevovalo tím, že se mezi tou spoustou divných lidí občas objevil i někdo lehce normální, nebo dokonce nějaká ta slečna, i když i to byl úkaz celkem vzácný.
Během tamních dvou cvičení jsem si chvílemi připadal jako lama, a když zrovna ne, přemýšlel jsem, co tu perkele dělám.
Následoval přesun na Malou Stranu, tentokrát do třetího patra. Takže jsem se mohl zamyslet nad asynchronním uspořádáním tamních schodů. Do třetího patra vedly tři dvojice schodišť, každá dvojice s jiným počtem schodů a jen jeden z těchto počtů byl prvočíslo.
Tímto zjištěním naprosto zdrcen, přežil jsem tak nějak i Lineární algebru. Profesor byl nějaký vtipálek, během popisování matic a vektorů v soustavách lineárních rovnic mu přišlo velmi vtipné popsat pravou stranu jako „to, co je vpravo“. Ještě teď se smíchy válím po zemi, když si na to vzpomenu.
Na následující zlo už jsem naštěstí měl protilátky, takže Matematická analýza na mně nezanechala žádné trvalé následky, nebo alespoň doufám.
Cestou domů pršelo... mám to snad brát jako znamení?
Pátek mám zatím volný, díky Odinovi za to, i když se to asi brzo změní. Takže událostí dne bylo zjištění, že na jůdo se přihlásilo dost zvrhlých lidí a bude tedy otevřeno. Čas konání: 7:30, místo: ASS. Takže počítejte se mnou, kdy budu muset vstávat. Padesát minut cesta, hodina na nasazování čoček, deset minut snídaně, deset minut na to, abych se v tu nepohanskou dobu vyhrabal z postele.
Anebo ne, já to snad radši nechci vědět.
Co já tam perkele dělám?
Kontaktlinskämpa
Aneb jak jsem se popral s rosolem.
[irony]K mé převeliké radosti jsem zjistil, že moje poslední hodina tělocviku na střední škole nebyla zároveň poslední hodinou tělocviku ever.[/irony]
U Odina, jak já byl naivní! To se dřív budou vyrábět letadla z materiálu na roztomilé panenky, než si já odpočinu od nějaké nepředstavitelně irelevantní a deprimující aktivity, kupříkladu od strašlivé pitomosti oslavující rychlé trouby (zkratka je sport, možná už jste ji někde viděli).
A jelikož jsem si prostě musel jeden z nabízených sport-ů vybrat, zvolil jsem metodu nejmenšího zla. Takže po vyškrtání takových těch vtipných věcí, co končí na –ball (čti [bo:l]), mi tam zbylo fitnes (čti [xtsi:pneʃ]) a judo (čti [ju:‘do]). Ti, co se domnívají, že jsem si vybral variantu první, se mýlí. Ano, já, člověk veskrze pacifistický (i po požití většího množství alkoholu), jsem si vlastně dobrovolně vybral bojový sport. A to byl začátek veškerého martýria.
Protože se svými pěti dioptriemi (když dioptrie, tak pět, jak říká Tomáš Hanák) prostě potřebuji brýle, abych trefil mezi futra (sonar nepomáhá, už jsem to zkoušel a pohledy lidí nebyly moc přívětivé, asi jim to pískání vadilo), bylo třeba nějak zajistit, abych při lekcích viděl a zároveň po každém druhém pádu nesbíral ze země a svého obličeje střepy.
To řešení se jmenovalo kontaktní čočky, vynález jistého českého profesora. Dřív jsem nechápal, proč nikdy nedostal Nobelovu cenu, teď už asi tuším.
Již s mírnými obavami jsem se dostavil do místní optiky, kde mi byla podána instruktáž o nasazování těch neuvěřitelně titěrných věcí. Sice se mi moc nezamlouvalo strkat si něco do oka, ale pořád je to lepší, než si z něj později vytahovat střepy.
Takže to začalo. Po několika neúspěšných pokusech mi bylo vysvětleno, že mužům to trvá déle než ženám, neboť ty mají větší oči. No, toho jsem si všiml.
Po čtvrthodině mi byl doporučen lehce jiný manévr pro otvírání oka, na němž se podílely obě ruce prakticky stejnou měrou a rozevření (a hlavně udržení) podrážděných víček tak bylo podstatně jednodušší.
Po další čtvrthodině se mi konečně povedlo ji tam nacpat, mrchu. V ten okamžik mi málem ochrnula půlka ksichtu a kromě nepředstavitelného toku slz se spustily i sliny, neptejte se proč, sám to nechápu.
Pět minut trvala rehabilitace. A v naději, že ta druhá čočka už půjde snadno, se s vervou pustil do díla. U Odina, jak já byl naivní!
Nejenže to nebylo snazší, ono to bylo dokonce horší, a to tak že hodně. Proč? Protože když člověk jedním okem vidí normálně a druhým zatraceně blbě, má odhad vzdálenosti a následnou koordinaci pohybů asi tak na úrovni sedmdesátileté důchodkyně s šedým zákalem. To si pak ten prst s čočkou dělá prakticky co chce a jsem celkem rád, že mi to oko nevypíchl.
Nakonec se podařilo a možná mi po tom i zbylo pár řas, ale na to bych moc nespoléhal. Přišla druhá paralýza pro druhou půlku tváře, aby si to užila taky.
A pak jsem procitl, respektive prohlédl.
Takto procitnuvšího mě doktorka pustila ven, asi abych zjistil, jestli se mi ty ostré kontury všude kolem a zároveň absence obrouček jenom nezdají. Nezdály. Dokonce jsem za tu čtvrthodinovou vycházku stihl doběhnout domů, zjistit, že na klávesnici vidím taky dobře, a pak se vrátit.
Také jsem poprvé po nějakých deseti letech viděl sám sebe bez brýlí a ostře. No, čekal jsem trochu víc.
Při opětovném vstupu do optiky jsem byl již prost iluzí, bylo mi jasné, že teď prostě musí přijít něco, co mi srazí náladu po úspěšném nasazení těch želatinových věcí. Přišlo.
Sundávání těch želatinových věcí. Ale kupodivu mi dělalo menší problémy pokoušet se de facto vypíchnout si vlastní oko, než (jako v případě nasazování) do něj něco vložit. Opět se dostavila komplikace, když byla jedna čočka pryč a druhá ne. Asi tomu začnu říkat lensická semikatarakta (něco jako „čočkový pološedýzákal“, ale latinsky to zní poněkud lépe), to si prostě jméno zaslouží.
Oči jsem měl volné, opět jsem sáhl po brýlích a dostal mimo jiné průkaz nositele kontaktních čoček. Prý až to se mnou někde sekne, aby záchranka věděla, že mi má něco sundat z očí. Vzhledem k tomu, že je budu nosit jeden den v týdnu, sebou tedy nemůžu seknout nikdy jindy, nebo mi vyškrábou oči.
Domů jsem se vrátil s oběma očima lehce narudlýma a dvěma páry čoček na zkoušení nasazovacího manévru delta-2. Počítám, že dostatek síly nasbírám tak pozítří...
[irony]K mé převeliké radosti jsem zjistil, že moje poslední hodina tělocviku na střední škole nebyla zároveň poslední hodinou tělocviku ever.[/irony]
U Odina, jak já byl naivní! To se dřív budou vyrábět letadla z materiálu na roztomilé panenky, než si já odpočinu od nějaké nepředstavitelně irelevantní a deprimující aktivity, kupříkladu od strašlivé pitomosti oslavující rychlé trouby (zkratka je sport, možná už jste ji někde viděli).
A jelikož jsem si prostě musel jeden z nabízených sport-ů vybrat, zvolil jsem metodu nejmenšího zla. Takže po vyškrtání takových těch vtipných věcí, co končí na –ball (čti [bo:l]), mi tam zbylo fitnes (čti [xtsi:pneʃ]) a judo (čti [ju:‘do]). Ti, co se domnívají, že jsem si vybral variantu první, se mýlí. Ano, já, člověk veskrze pacifistický (i po požití většího množství alkoholu), jsem si vlastně dobrovolně vybral bojový sport. A to byl začátek veškerého martýria.
Protože se svými pěti dioptriemi (když dioptrie, tak pět, jak říká Tomáš Hanák) prostě potřebuji brýle, abych trefil mezi futra (sonar nepomáhá, už jsem to zkoušel a pohledy lidí nebyly moc přívětivé, asi jim to pískání vadilo), bylo třeba nějak zajistit, abych při lekcích viděl a zároveň po každém druhém pádu nesbíral ze země a svého obličeje střepy.
To řešení se jmenovalo kontaktní čočky, vynález jistého českého profesora. Dřív jsem nechápal, proč nikdy nedostal Nobelovu cenu, teď už asi tuším.
Již s mírnými obavami jsem se dostavil do místní optiky, kde mi byla podána instruktáž o nasazování těch neuvěřitelně titěrných věcí. Sice se mi moc nezamlouvalo strkat si něco do oka, ale pořád je to lepší, než si z něj později vytahovat střepy.
Takže to začalo. Po několika neúspěšných pokusech mi bylo vysvětleno, že mužům to trvá déle než ženám, neboť ty mají větší oči. No, toho jsem si všiml.
Po čtvrthodině mi byl doporučen lehce jiný manévr pro otvírání oka, na němž se podílely obě ruce prakticky stejnou měrou a rozevření (a hlavně udržení) podrážděných víček tak bylo podstatně jednodušší.
Po další čtvrthodině se mi konečně povedlo ji tam nacpat, mrchu. V ten okamžik mi málem ochrnula půlka ksichtu a kromě nepředstavitelného toku slz se spustily i sliny, neptejte se proč, sám to nechápu.
Pět minut trvala rehabilitace. A v naději, že ta druhá čočka už půjde snadno, se s vervou pustil do díla. U Odina, jak já byl naivní!
Nejenže to nebylo snazší, ono to bylo dokonce horší, a to tak že hodně. Proč? Protože když člověk jedním okem vidí normálně a druhým zatraceně blbě, má odhad vzdálenosti a následnou koordinaci pohybů asi tak na úrovni sedmdesátileté důchodkyně s šedým zákalem. To si pak ten prst s čočkou dělá prakticky co chce a jsem celkem rád, že mi to oko nevypíchl.
Nakonec se podařilo a možná mi po tom i zbylo pár řas, ale na to bych moc nespoléhal. Přišla druhá paralýza pro druhou půlku tváře, aby si to užila taky.
A pak jsem procitl, respektive prohlédl.
Takto procitnuvšího mě doktorka pustila ven, asi abych zjistil, jestli se mi ty ostré kontury všude kolem a zároveň absence obrouček jenom nezdají. Nezdály. Dokonce jsem za tu čtvrthodinovou vycházku stihl doběhnout domů, zjistit, že na klávesnici vidím taky dobře, a pak se vrátit.
Také jsem poprvé po nějakých deseti letech viděl sám sebe bez brýlí a ostře. No, čekal jsem trochu víc.
Při opětovném vstupu do optiky jsem byl již prost iluzí, bylo mi jasné, že teď prostě musí přijít něco, co mi srazí náladu po úspěšném nasazení těch želatinových věcí. Přišlo.
Sundávání těch želatinových věcí. Ale kupodivu mi dělalo menší problémy pokoušet se de facto vypíchnout si vlastní oko, než (jako v případě nasazování) do něj něco vložit. Opět se dostavila komplikace, když byla jedna čočka pryč a druhá ne. Asi tomu začnu říkat lensická semikatarakta (něco jako „čočkový pološedýzákal“, ale latinsky to zní poněkud lépe), to si prostě jméno zaslouží.
Oči jsem měl volné, opět jsem sáhl po brýlích a dostal mimo jiné průkaz nositele kontaktních čoček. Prý až to se mnou někde sekne, aby záchranka věděla, že mi má něco sundat z očí. Vzhledem k tomu, že je budu nosit jeden den v týdnu, sebou tedy nemůžu seknout nikdy jindy, nebo mi vyškrábou oči.
Domů jsem se vrátil s oběma očima lehce narudlýma a dvěma páry čoček na zkoušení nasazovacího manévru delta-2. Počítám, že dostatek síly nasbírám tak pozítří...
Metsola, toinen runo
V Metsole dnes víska první vidí znovu luny tvář,
kočka si za kamny vrní, hřejivá je ohně zář,
druhý úkaz celé luny, úplněk, co poslal Máni,
zaznamenán bude v runy, do stromu jsou vyrývány,
do stromu tam v středu vísky, na němž strážná sova bděla,
píše písař, skáčou třísky, pryč z obrova těla.
Vedle stromu, co se tyčí, skučí cosi vichru hlas,
v jeho větvích vítr fičí, zvěstuje, že přijde zas
z Trymmheimu sem obryně, Skadi, žena Njörda,
medvěd hledá jeskyně, jih zas prasat horda.
Je třeba mnoho vykonat, než dýchne sem svým dechem,
spoustu dříví naštípat, okna ucpat mechem.
„Ať si zima přijde s klidem, pokud vísku nechá žít,
neublíží našim lidem, nebude nás mrazem bít,
Spravíme si boty z kůže, Skadi dáme slaniny,
a když to snad nepomůže, máme sud medoviny.“
V Metsole, v té části světa, sníh, ten nikdy nechybí,
nezmizí ni v půlce léta, v žádném ročním období,
jak poznat zimu, přijde-li, jak jeví se její hlad?
Jednoduše, příteli, mnohem tvrdší bude chlad.
Medvěda ni divočáka nenajdeš tou dobou venku,
jednou denně vrána kráká, skrz led není vidět mřenku,
divé lišky, hladní vlci, přitáhnou sem z Pohjoly,
chytnou ránu po palici, nevzdáme se Metsoly.
„Ať si zima přijde s klidem, pokud vísku nechá žít,
neublíží našim lidem, nebude nás mrazem bít,
Spravíme si boty z kůže, Skadi dáme slaniny,
a když to snad nepomůže, máme sud medoviny.“
Jednoho dne Skadi svolí, zaplní se lesy zvěří,
Freyja jen tak nedovolí, aby zhynul, kdo v ni věří,
přimluví se u své matky, i když jenom nevlastní,
ať zanechá naše chatky, jiné kraje obšťastní.
Každý pátek v jejím chrámu sklad jí ódu zpívá
a když noc se kloní k ránu, šaman duchy vzývá,
kdo to ani jedno nezná, ten si jenom zbožně přál,
aby ho i koncem března oheň a kvas hřál.
kočka si za kamny vrní, hřejivá je ohně zář,
druhý úkaz celé luny, úplněk, co poslal Máni,
zaznamenán bude v runy, do stromu jsou vyrývány,
do stromu tam v středu vísky, na němž strážná sova bděla,
píše písař, skáčou třísky, pryč z obrova těla.
Vedle stromu, co se tyčí, skučí cosi vichru hlas,
v jeho větvích vítr fičí, zvěstuje, že přijde zas
z Trymmheimu sem obryně, Skadi, žena Njörda,
medvěd hledá jeskyně, jih zas prasat horda.
Je třeba mnoho vykonat, než dýchne sem svým dechem,
spoustu dříví naštípat, okna ucpat mechem.
„Ať si zima přijde s klidem, pokud vísku nechá žít,
neublíží našim lidem, nebude nás mrazem bít,
Spravíme si boty z kůže, Skadi dáme slaniny,
a když to snad nepomůže, máme sud medoviny.“
V Metsole, v té části světa, sníh, ten nikdy nechybí,
nezmizí ni v půlce léta, v žádném ročním období,
jak poznat zimu, přijde-li, jak jeví se její hlad?
Jednoduše, příteli, mnohem tvrdší bude chlad.
Medvěda ni divočáka nenajdeš tou dobou venku,
jednou denně vrána kráká, skrz led není vidět mřenku,
divé lišky, hladní vlci, přitáhnou sem z Pohjoly,
chytnou ránu po palici, nevzdáme se Metsoly.
„Ať si zima přijde s klidem, pokud vísku nechá žít,
neublíží našim lidem, nebude nás mrazem bít,
Spravíme si boty z kůže, Skadi dáme slaniny,
a když to snad nepomůže, máme sud medoviny.“
Jednoho dne Skadi svolí, zaplní se lesy zvěří,
Freyja jen tak nedovolí, aby zhynul, kdo v ni věří,
přimluví se u své matky, i když jenom nevlastní,
ať zanechá naše chatky, jiné kraje obšťastní.
Každý pátek v jejím chrámu sklad jí ódu zpívá
a když noc se kloní k ránu, šaman duchy vzývá,
kdo to ani jedno nezná, ten si jenom zbožně přál,
aby ho i koncem března oheň a kvas hřál.
Matfykssa kadonnut
Když mi zhruba měsíc po mém přijetí na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy přišel dopis, že všichni přijatí projdou na začátku září úvodním soustředěním, neměl jsem nejmenší tušení, jak velké to bude zlo. Jestli tohle nevymyslel Loki, pak to musel být někdo nepředstavitelně poťouchlý a zlomyslný...
To místo, které se nám mělo na tři dlouhé dny stát mezistanicí do Helu, se jmenovalo Albeř. Nehledejte to na mapě, tam to snad vůbec není. Je to asi tak jeden dostřel střednětonážního katapultu vzdálené od hranic s Rakouskem. Bohužel mi nebylo dovoleno vyzkoušet, jestli tam ten katapult opravdu dostřelí.
Ale začnu pěkně od začátku, to jest odjezdem z matičky stověžaté. Teprve ráno jsem zjistil (jako správný vědátor: úplnou náhodou), že shromaždiště k odjezdu je úplně někde jinde, než jsem si myslel, nicméně s pomocí Njördovou jsem se i tam dokodrcal včas. Na verifikaci místa mi stačil letmý pohled na tu bandu před Přírodovědeckou fakultou. Informatiky prostě člověk pozná.
Měly přijet čtyři autoby (autobus bez autobu), přijely jen tři, takže místa věru nebylo příliš.
Brzy jsem došel k závěru, že žádná Albeř vlastně ve skutečnosti neexistuje a že nás hned na začátku uspali tím černým kouřem, co se linul z výfuků našich supermoderních karos. Pak nás připojili na pokusnou verzi Matrixu (protože na něčem podobném už fakulta určitě dělá, to mi nikdo nevymluví) a zbytek už se nám jenom zdál.
Nástup do vozidla probíhal spořádaně a mně navodil velmi příjemné pocity. Jednalo se totiž o stejný autobus, jakým jsem se již několikrát dopravil do jedné nejmenované vesničky nedaleko Prahy, a jímž jsem se druhý den vracel s jedním nejmenovaným primátem. Z tohohle někdo pouze sundal čísla a reklamy a poslal ho, abychom v něm absolvovali bezmála tříhodinovou cestu směr Hel.
Jak jsem řekl, cesta trvala poměrně dlouho, takže jsem měl příležitost prozkoumat jednotlivé aspekty technického zpracování Matrixu (soukromě jsem si ho přejmenoval na Matfyx, což sice zní, jako by tříleté dítě četlo název onoho filmu, ale to je jen drobná kosmetická vadička). Grafika ušla, textury silnice, domů a podobných volovin kvalitní, částicové efekty četných doutnajících ohníčků a táboráčků rovněž perfektní. Fps dostačující, prokreslení stínů velmi dobré, rozlišení bohužel nešlo upravovat.
Realističnost šokující. Autobus s námi házel sem a tam jako býk na rodeu, kvůli neotevíratelným okýnkům byl uvnitř brzy tlak srovnatelný s papiňákem a o teplotě radši nemluvit. Někdo si dal dokonce tu práci, aby mému avatarovi v Matfyxu naprogramoval stejnou oční vadu. Trochu mě štve, že jsme dvakrát málem přejeli mateřskou školku na procházce. Dvakrát! Ten řidič musel být asi na mol, že se mu to nepovedlo ani napodruhé. Protože mě vážně zajímalo, jestli se školka po nehodě naspawnuje znovu, nebo má prostě nastavenou průjezdnost a vůbec bychom ji nepřejeli. Ale to byl jen drobný nedostatek. Stejně jako to, že umělá inteligence počítačem generovaných účastníků silničního provozu byla věrohodná a viděl jsem jen jedno auto zaseklé ve zdi. Také musím pochválit autory mapy kolem cesty. Celou dálnici to sice byla trochu nuda, ale po vstupu do rybničnatého kraje jsem nestíhal obdivovat všechny ty detaily. Malé rybníčky, větší rybníčky, velké rybníky, extra velké rybníky, kolem rákosí (high-res textury, pochopitelně), nějaké ty stromy, pár domů, dokonce jednu rybniční hráz v rekonstrukci.
Poslední, co si pamatuji před vjezdem do mlhy tak husté, že by šla trhat dynamitem, byla jedna stará, opuštěná bizoniéra (to je jako voliéra, ale chovají se v ní bizoni) a vedle ní celkem nová lamiéra (ano, tam se chovají polští programátoři), což mě dovedlo k přesvědčení, že tradiční čeští bizoni už prostě nejsou schopni konkurence.
Ale pak se mlžná hradba nadobro zavřela, my projeli kolem cedule „Výcvikové středisko Univerzity Karlovy, vstup zakázán!“ (pěkné výcvikové středisko, nepůjčili mi na cvičení ani sekeru) a ocitli se v něčem, co se dost podobalo mým představám o Helheimu. Ve zkratce: hluboký les, louka přeměněná v bažinu, stoprocentní vlhkost, permanentní déšť a zima. Poslední dva mi vnukly ideu, že to celé pojmu jako nordic survival training. To znamenalo převlečení do kraťasů, trička a hurá ven.
Chvílemi se mi vracely vzpomínky na dětství, kdy jsem jezdíval na tábory podobného rázu, ovšem dozor nám tenkrát ještě neobstarávali lidé se dvěma tituly před a dvěma za jménem. Podsadové stany na dvou loukách (velká a malá, fyzikové na důvod tohoto pojmenování přišli hned, nám to chvíli trvalo), uprostřed každé louky stožár bez vlajky (pirátská se asi na akademickou půdu nehodila), oběd a večeře pěkně do ešusu. Ovšem aktivity se trochu různily. V táboře před deseti lety stačilo k povýšení do stavu hvězdy zajistit v jedné z bojovek vítězství svého týmu. Uprostřed tábora se válelo pár desítek papírů určitých hodnot od pěti po sto, kolem chodila dvojice hlídačů a baterkami likvidovala nájezdníky... Možná jsem zapomněl zmínit, že se to hrálo v noci. Stupidní a infantilní, ale v tu dobu jsem se fakt bavil, hlavně proto, že jsem se za využití neúmyslné diverze všech ostatních připlížil z toho nejméně krytého směru přímo doprostřed hlídané zóny, popadl první papír, co mi přišel pod ruku, a zase vycouval. Že je to princezna za sto bodů, mi řekli až u shromaždiště válečné kořisti. V tomhle táboře musel člověk hlavně dokázat, že není úplný trotl (to se mi dařilo více či méně úspěšně) a že soudruzi u vyhodnocování přijímacích testů nikde neudělali chybu. Ale je toho víc, takže to proberu postupně.
Pátek
Přijeli jsme, prší, vybalujeme a zabíráme stany, prší, jdeme na první informativní sněm, kde se představují profesoři a vysvětlují nám program následujících dní (na velké louce), prší, účastníme se dvou besed (pod střechou), prší, jdeme na večeři, prší, jdeme psát testy ze znalostí středoškolské matematiky. Po jejich sepsání jsem vypadal asi takto:
Následovala beseda s děkanem fakulty. K tomu však bylo zapotřebí vymyslet jakousi bezeztrátovou kompresi, díky níž by se do jídelny, kam se normálně vešlo tak sto lidí (no, lidí... matfyzáků), nacpalo těchto bytostí dvakrát tolik, plus děkan a jeho chrabrá družina. Kdosi rozhodl, že tuto kompresi má zajistit skupina, v níž jsem byl já. Hlavní analytik rozhodl, že je třeba z druhé jídelny přinést další lavice a ty pak následně v jídelně první poskládat v odpovídajících intervalech. To se podařilo, což mě překvapilo. Nepřekvapilo mě naopak, když se po resetu tohoto stavu nějakým záhadným způsobem ztratily dvě lavice těžké jako kráva. Protokol použitý k přepravě očividně upřednostňoval přenos nespolehlivý, tudíž se prostě ty dva pakety někde cestou ztratily, no, to je toho.
Jenže před samotným restartem se konala již zmíněná porada s tím, kdo by měl teoreticky fakultu řídit. A protože jsme všichni dostali lístečky na psaní otázek přímo pro něj, rozhodl jsem se, že nemůžu propásnout příležitost zeptat se někoho erudovaného. Ta otázka mě trápí už od dětství, pak jsem na ni chvíli zapomněl, než mi před pár lety opět vyvstala na mysli. Otázka sice z trochu jiného soudku, ale co kdyby náhodou věděl, proč jsou zebry?
Napsal jsem tedy svou otázku na papír, poslal jej s ostatními vstříc osudu, a čekal, až je moderátor trochu protřídí před jejich postoupení děkanovi. Moderátor dělal svou práci dobře, během hudebních intermezz připravoval pro děkana kupičky otázek, které spolu tak nějak souvisely. Hudba, málem bych zapomněl. Hrála skupina Humbuk, respektive Humbuk revival (je to první skupina, která po svém rozpadu založila revival sama na sebe), již tvořil jeden kytarista z řad profesorů a jeden klávesák, na něhož jsem bohužel neviděl přes les hlav. Sami sebe charakterizovali jako heavy mentál, ale jejich texty připomínaly spíš něco, co bych popsal jako doom (nebo podle názvu jedné skladby dým, respektive deem) country. Hudbu samotnou jsem ale pro špičkovou kvalitu textů vnímal jen minimálně, hlavně ve chvílích, kdy si někdo přál, ať na jeho pohřbu prší (protože pak bude ve futrále jediný suchý), kdy někdo neměl vůbec žádné přátele tady a vůbec žádné přátele támhle, a kdy tramvaják popisoval lásku ke své práci a to, jak mu vadí, že musí vozit lidi.
Ale zpátky k dotazu, jenž si bezpochyby položil i Jean Paule Sartre. Kdo by čekal, že mou otázku smete moderátor se stolu a přejde k „důležitějším“, mýlil by se, stejně jako já. On nejen že ji děkanovi předal, ten na ni dokonce odpověděl. Přesnou citaci po mně nechtějte, já tomu nemohl uvěřit, takže si pamatuji jen to, že ke konci odpovědi připustil, že by zebry nějaký význam mít mohly.
Tím páteční program končil, takže jsme restartovali jídelny, šli zkontrolovat aktualizace www.nastenka.nazdi.lol/novinky/zitra (www = wooden-wire web) a pak bažinou přímo do stanu. Tedy bažinou, ona to byla louka a na té louce žila kolonie syslů, viz fotky později.
Tam jsem celkem vyčerpán usnul. A jestli se ptáte, tak ano, pochopitelně pršelo.
Sobota
Den ve znamení hledání syslů, provádění zápisu, utrpení při tělovýchovných testech a návštěvy dalších besed. Plus testy z angličtiny a další prověrka z matematiky. Irelevantní blbosti nechám bez povšimnutí, vrhnu se jen na to podstatné. Na sysly.
Po celodenním pátrání jsem se rozhodl pro lehce matematické řešení. Prostě jsem prohlásil, že syslové neexistují. Tito neexistující syslové se mi pak odměnili tím, že mi vlezli do batohu a sežrali dvoje polomáčené oplatky. Musel jsem tedy svůj předchozí mylný odhad upravit. Protože jsem však neviděl jediného plenitele mých zásob, nemohl jsem vědět jistě, zdali se jedná o sysly. Proto jsem se rozhodl pro ryze průkopnické řešení. Deklaroval jsem zdejší populaci jako nový druh, takzvanou maximuss fousucopes.
Takovýto den bych jistě mohl považovat za úspěšný, kdyby do toho nepřišly ony tělovýchovné testy. A déšť, ale ten už jsem bral jako implicitní nastavení Matfyxu. Testy byly celkem tři. Ve všech třech jsem překvapil sám sebe a utvrdil se v přesvědčení, že ve skutečnosti opravdu ležím kdesi napojený na přístrojích a tohle všechno se mi jenom zdá, i když ta kosa byla celkem realistická.
Skok do dálky z místa. Skočil jsem skoro o dva metry dále, než nejhorší z nás. Pravda, byla to jedna ze slečen a její první výkon odhadl vrchní geodet na sedmnáct centimetrů, ale to už jsou jenom detaily.
Člunkový běh, čtyřikrát deset metrů. Na antuce, kterou si mnozí z nás z dálky spletli s brouzdalištěm, jsem hodil tlamu jenom jednou a i tak stihl zaběhnout poměrně slušný čas, navíc se odřeniny omyly už během vlastního odírání.
Cooperův test. Možná je pojmenovaný po nějakém jiném pirátovi, ale já si jména fakt těžko pamatuji. Jednoduše řečeno: běžíte dvanáct minut stylem Forrest Gump, to jest co nejdál. Pršelo, voda na nás díky kalužím cákala ze všech stran, ale přežili jsme to všichni ve zdraví. Byl bych to zapil vodou ze studánky (studánku od kaluže poznáte těžko, ale většinou v ní jsou kameny a ne bláto), ale prý má projímavé účinky.
Vraceli jsme se s elánem kolony smrti a při cestě ke stanu jsem neviděl sysla, což se mi po večeři podařilo ještě jednou.
Během besedy o sítích jsem kromě spánku stihl ještě zjistit, že Harry Potter je zlo. Říkal to administrátor univerzitní sítě a ten to přeci musí vědět. Mimo jiné nám taky hrdě poreferoval o tom, kterak matfyz vyhrál soud se soudem.
Když padla tma, nevěděl jsem, co dělat, ale pak můj zrak spočinul na pomeranči, který jsme dostávali jako secondary weapon k obědu. Vitamíny jsou potřeba v každou denní dobu, zhruba tak by se dalo interpretovat moje sdělení světu, když jsem tam tak v kraťasech postával a strefoval se pomerančovými peckami do koše.
To místo, které se nám mělo na tři dlouhé dny stát mezistanicí do Helu, se jmenovalo Albeř. Nehledejte to na mapě, tam to snad vůbec není. Je to asi tak jeden dostřel střednětonážního katapultu vzdálené od hranic s Rakouskem. Bohužel mi nebylo dovoleno vyzkoušet, jestli tam ten katapult opravdu dostřelí.
Ale začnu pěkně od začátku, to jest odjezdem z matičky stověžaté. Teprve ráno jsem zjistil (jako správný vědátor: úplnou náhodou), že shromaždiště k odjezdu je úplně někde jinde, než jsem si myslel, nicméně s pomocí Njördovou jsem se i tam dokodrcal včas. Na verifikaci místa mi stačil letmý pohled na tu bandu před Přírodovědeckou fakultou. Informatiky prostě člověk pozná.
Měly přijet čtyři autoby (autobus bez autobu), přijely jen tři, takže místa věru nebylo příliš.
Brzy jsem došel k závěru, že žádná Albeř vlastně ve skutečnosti neexistuje a že nás hned na začátku uspali tím černým kouřem, co se linul z výfuků našich supermoderních karos. Pak nás připojili na pokusnou verzi Matrixu (protože na něčem podobném už fakulta určitě dělá, to mi nikdo nevymluví) a zbytek už se nám jenom zdál.
Nástup do vozidla probíhal spořádaně a mně navodil velmi příjemné pocity. Jednalo se totiž o stejný autobus, jakým jsem se již několikrát dopravil do jedné nejmenované vesničky nedaleko Prahy, a jímž jsem se druhý den vracel s jedním nejmenovaným primátem. Z tohohle někdo pouze sundal čísla a reklamy a poslal ho, abychom v něm absolvovali bezmála tříhodinovou cestu směr Hel.
Jak jsem řekl, cesta trvala poměrně dlouho, takže jsem měl příležitost prozkoumat jednotlivé aspekty technického zpracování Matrixu (soukromě jsem si ho přejmenoval na Matfyx, což sice zní, jako by tříleté dítě četlo název onoho filmu, ale to je jen drobná kosmetická vadička). Grafika ušla, textury silnice, domů a podobných volovin kvalitní, částicové efekty četných doutnajících ohníčků a táboráčků rovněž perfektní. Fps dostačující, prokreslení stínů velmi dobré, rozlišení bohužel nešlo upravovat.
Realističnost šokující. Autobus s námi házel sem a tam jako býk na rodeu, kvůli neotevíratelným okýnkům byl uvnitř brzy tlak srovnatelný s papiňákem a o teplotě radši nemluvit. Někdo si dal dokonce tu práci, aby mému avatarovi v Matfyxu naprogramoval stejnou oční vadu. Trochu mě štve, že jsme dvakrát málem přejeli mateřskou školku na procházce. Dvakrát! Ten řidič musel být asi na mol, že se mu to nepovedlo ani napodruhé. Protože mě vážně zajímalo, jestli se školka po nehodě naspawnuje znovu, nebo má prostě nastavenou průjezdnost a vůbec bychom ji nepřejeli. Ale to byl jen drobný nedostatek. Stejně jako to, že umělá inteligence počítačem generovaných účastníků silničního provozu byla věrohodná a viděl jsem jen jedno auto zaseklé ve zdi. Také musím pochválit autory mapy kolem cesty. Celou dálnici to sice byla trochu nuda, ale po vstupu do rybničnatého kraje jsem nestíhal obdivovat všechny ty detaily. Malé rybníčky, větší rybníčky, velké rybníky, extra velké rybníky, kolem rákosí (high-res textury, pochopitelně), nějaké ty stromy, pár domů, dokonce jednu rybniční hráz v rekonstrukci.
Poslední, co si pamatuji před vjezdem do mlhy tak husté, že by šla trhat dynamitem, byla jedna stará, opuštěná bizoniéra (to je jako voliéra, ale chovají se v ní bizoni) a vedle ní celkem nová lamiéra (ano, tam se chovají polští programátoři), což mě dovedlo k přesvědčení, že tradiční čeští bizoni už prostě nejsou schopni konkurence.
Ale pak se mlžná hradba nadobro zavřela, my projeli kolem cedule „Výcvikové středisko Univerzity Karlovy, vstup zakázán!“ (pěkné výcvikové středisko, nepůjčili mi na cvičení ani sekeru) a ocitli se v něčem, co se dost podobalo mým představám o Helheimu. Ve zkratce: hluboký les, louka přeměněná v bažinu, stoprocentní vlhkost, permanentní déšť a zima. Poslední dva mi vnukly ideu, že to celé pojmu jako nordic survival training. To znamenalo převlečení do kraťasů, trička a hurá ven.
Chvílemi se mi vracely vzpomínky na dětství, kdy jsem jezdíval na tábory podobného rázu, ovšem dozor nám tenkrát ještě neobstarávali lidé se dvěma tituly před a dvěma za jménem. Podsadové stany na dvou loukách (velká a malá, fyzikové na důvod tohoto pojmenování přišli hned, nám to chvíli trvalo), uprostřed každé louky stožár bez vlajky (pirátská se asi na akademickou půdu nehodila), oběd a večeře pěkně do ešusu. Ovšem aktivity se trochu různily. V táboře před deseti lety stačilo k povýšení do stavu hvězdy zajistit v jedné z bojovek vítězství svého týmu. Uprostřed tábora se válelo pár desítek papírů určitých hodnot od pěti po sto, kolem chodila dvojice hlídačů a baterkami likvidovala nájezdníky... Možná jsem zapomněl zmínit, že se to hrálo v noci. Stupidní a infantilní, ale v tu dobu jsem se fakt bavil, hlavně proto, že jsem se za využití neúmyslné diverze všech ostatních připlížil z toho nejméně krytého směru přímo doprostřed hlídané zóny, popadl první papír, co mi přišel pod ruku, a zase vycouval. Že je to princezna za sto bodů, mi řekli až u shromaždiště válečné kořisti. V tomhle táboře musel člověk hlavně dokázat, že není úplný trotl (to se mi dařilo více či méně úspěšně) a že soudruzi u vyhodnocování přijímacích testů nikde neudělali chybu. Ale je toho víc, takže to proberu postupně.
Pátek
Přijeli jsme, prší, vybalujeme a zabíráme stany, prší, jdeme na první informativní sněm, kde se představují profesoři a vysvětlují nám program následujících dní (na velké louce), prší, účastníme se dvou besed (pod střechou), prší, jdeme na večeři, prší, jdeme psát testy ze znalostí středoškolské matematiky. Po jejich sepsání jsem vypadal asi takto:
Následovala beseda s děkanem fakulty. K tomu však bylo zapotřebí vymyslet jakousi bezeztrátovou kompresi, díky níž by se do jídelny, kam se normálně vešlo tak sto lidí (no, lidí... matfyzáků), nacpalo těchto bytostí dvakrát tolik, plus děkan a jeho chrabrá družina. Kdosi rozhodl, že tuto kompresi má zajistit skupina, v níž jsem byl já. Hlavní analytik rozhodl, že je třeba z druhé jídelny přinést další lavice a ty pak následně v jídelně první poskládat v odpovídajících intervalech. To se podařilo, což mě překvapilo. Nepřekvapilo mě naopak, když se po resetu tohoto stavu nějakým záhadným způsobem ztratily dvě lavice těžké jako kráva. Protokol použitý k přepravě očividně upřednostňoval přenos nespolehlivý, tudíž se prostě ty dva pakety někde cestou ztratily, no, to je toho.
Jenže před samotným restartem se konala již zmíněná porada s tím, kdo by měl teoreticky fakultu řídit. A protože jsme všichni dostali lístečky na psaní otázek přímo pro něj, rozhodl jsem se, že nemůžu propásnout příležitost zeptat se někoho erudovaného. Ta otázka mě trápí už od dětství, pak jsem na ni chvíli zapomněl, než mi před pár lety opět vyvstala na mysli. Otázka sice z trochu jiného soudku, ale co kdyby náhodou věděl, proč jsou zebry?
Napsal jsem tedy svou otázku na papír, poslal jej s ostatními vstříc osudu, a čekal, až je moderátor trochu protřídí před jejich postoupení děkanovi. Moderátor dělal svou práci dobře, během hudebních intermezz připravoval pro děkana kupičky otázek, které spolu tak nějak souvisely. Hudba, málem bych zapomněl. Hrála skupina Humbuk, respektive Humbuk revival (je to první skupina, která po svém rozpadu založila revival sama na sebe), již tvořil jeden kytarista z řad profesorů a jeden klávesák, na něhož jsem bohužel neviděl přes les hlav. Sami sebe charakterizovali jako heavy mentál, ale jejich texty připomínaly spíš něco, co bych popsal jako doom (nebo podle názvu jedné skladby dým, respektive deem) country. Hudbu samotnou jsem ale pro špičkovou kvalitu textů vnímal jen minimálně, hlavně ve chvílích, kdy si někdo přál, ať na jeho pohřbu prší (protože pak bude ve futrále jediný suchý), kdy někdo neměl vůbec žádné přátele tady a vůbec žádné přátele támhle, a kdy tramvaják popisoval lásku ke své práci a to, jak mu vadí, že musí vozit lidi.
Ale zpátky k dotazu, jenž si bezpochyby položil i Jean Paule Sartre. Kdo by čekal, že mou otázku smete moderátor se stolu a přejde k „důležitějším“, mýlil by se, stejně jako já. On nejen že ji děkanovi předal, ten na ni dokonce odpověděl. Přesnou citaci po mně nechtějte, já tomu nemohl uvěřit, takže si pamatuji jen to, že ke konci odpovědi připustil, že by zebry nějaký význam mít mohly.
Tím páteční program končil, takže jsme restartovali jídelny, šli zkontrolovat aktualizace www.nastenka.nazdi.lol/novinky/zitra (www = wooden-wire web) a pak bažinou přímo do stanu. Tedy bažinou, ona to byla louka a na té louce žila kolonie syslů, viz fotky později.
Tam jsem celkem vyčerpán usnul. A jestli se ptáte, tak ano, pochopitelně pršelo.
Sobota
Den ve znamení hledání syslů, provádění zápisu, utrpení při tělovýchovných testech a návštěvy dalších besed. Plus testy z angličtiny a další prověrka z matematiky. Irelevantní blbosti nechám bez povšimnutí, vrhnu se jen na to podstatné. Na sysly.
Když se pozorně podíváte, neuvidíte ani jednoho sysla
Po celodenním pátrání jsem se rozhodl pro lehce matematické řešení. Prostě jsem prohlásil, že syslové neexistují. Tito neexistující syslové se mi pak odměnili tím, že mi vlezli do batohu a sežrali dvoje polomáčené oplatky. Musel jsem tedy svůj předchozí mylný odhad upravit. Protože jsem však neviděl jediného plenitele mých zásob, nemohl jsem vědět jistě, zdali se jedná o sysly. Proto jsem se rozhodl pro ryze průkopnické řešení. Deklaroval jsem zdejší populaci jako nový druh, takzvanou maximuss fousucopes.
Takovýto den bych jistě mohl považovat za úspěšný, kdyby do toho nepřišly ony tělovýchovné testy. A déšť, ale ten už jsem bral jako implicitní nastavení Matfyxu. Testy byly celkem tři. Ve všech třech jsem překvapil sám sebe a utvrdil se v přesvědčení, že ve skutečnosti opravdu ležím kdesi napojený na přístrojích a tohle všechno se mi jenom zdá, i když ta kosa byla celkem realistická.
Skok do dálky z místa. Skočil jsem skoro o dva metry dále, než nejhorší z nás. Pravda, byla to jedna ze slečen a její první výkon odhadl vrchní geodet na sedmnáct centimetrů, ale to už jsou jenom detaily.
Člunkový běh, čtyřikrát deset metrů. Na antuce, kterou si mnozí z nás z dálky spletli s brouzdalištěm, jsem hodil tlamu jenom jednou a i tak stihl zaběhnout poměrně slušný čas, navíc se odřeniny omyly už během vlastního odírání.
Cooperův test. Možná je pojmenovaný po nějakém jiném pirátovi, ale já si jména fakt těžko pamatuji. Jednoduše řečeno: běžíte dvanáct minut stylem Forrest Gump, to jest co nejdál. Pršelo, voda na nás díky kalužím cákala ze všech stran, ale přežili jsme to všichni ve zdraví. Byl bych to zapil vodou ze studánky (studánku od kaluže poznáte těžko, ale většinou v ní jsou kameny a ne bláto), ale prý má projímavé účinky.
Vraceli jsme se s elánem kolony smrti a při cestě ke stanu jsem neviděl sysla, což se mi po večeři podařilo ještě jednou.
Během besedy o sítích jsem kromě spánku stihl ještě zjistit, že Harry Potter je zlo. Říkal to administrátor univerzitní sítě a ten to přeci musí vědět. Mimo jiné nám taky hrdě poreferoval o tom, kterak matfyz vyhrál soud se soudem.
Když padla tma, nevěděl jsem, co dělat, ale pak můj zrak spočinul na pomeranči, který jsme dostávali jako secondary weapon k obědu. Vitamíny jsou potřeba v každou denní dobu, zhruba tak by se dalo interpretovat moje sdělení světu, když jsem tam tak v kraťasech postával a strefoval se pomerančovými peckami do koše.
To nevypadá jako strašidlo, to skutečně je strašidlo, takzvaný pomerančožrout lesní
Neděle
Den nejlepší, den poslední. Pršelo a opět jsem neviděl sysla, což bylo asi tím, že jsem si šel před budíčkem zaplavat do nedalekého rybníka. Tato možnost tu byla už v sobotu, nicméně její anotace obsahovala slovo „dobrovolník“, což já zásadně nejsem. Anotace nedělního otužování pak obsahovala slovo „šílenec“ (patrně proto, že se ještě ochladilo, takže jsem si vzal tričko s o tři centimetry delšími rukávy), takže tam jsem prostě nemohl chybět.
Jako... trochu studené to bylo, ale když ze sebe pak člověk osekal rampouchy (nožem, sekeru mi nepůjčili, jak jsem zmiňoval v úvodu), najednou procitl, zjistil ten rozdíl mezi teplotou vody a teplotou vzduchu a nějak přestal remcat, že si nevzal dva svetry.
Pak pro změnu pršelo, ale jinak nic nestálo za řeč.
V pravé poledne byl naplánován odjezd. Úderem dvanácté hodiny přestalo pršet a mraky se začaly trhat.
Nejen to. Po desetiminutovém zpoždění přijely autoby, které nás měly odvézt zpět do civilizace. Autoby, v nichž sem přijela spousta pohledných studentek fakulty filosofické a k nimž jsme od zkušených profesorů dostali radu, abychom se od nich drželi radši dál, že nejsou tak úplně v pořádku, když chtějí studovat to, co chtějí studovat.
Poznámku, že to samé si zbytek světa myslí o nás, polknul v tu chvíli snad každý.
Dveře vozů se otevřely, jejich pasažérky počaly vystupovat a šedivá mračna nad námi ustoupila, aby dala prostor slunečním paprskům, které tohle místo nevidělo odhadem tak od pádu Berlínské zdi. Kdybych v tu chvíli nebyl přesvědčen, že se jedná o simulaci, která nás má pokud možno co nejvíce zdeptat, asi bych padl na kolena a začal nadávat Tórovi a těm jeho kumpánům, ale takhle jsem se pouze usmál a čekal, až se po cestě zpátky proberu.
Museli nás odpojit a oživit nějak neobvykle rychle, protože jsem si ničeho nevšiml. Ale virtuální realita to byla. Určitě, řekl bych. Doufám.
Ale co když ne?
Závěrem soutěž. Kdo pozná, co je na následujícím obrázku, bude za odměnu vědět, co na něm je:
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)